Jindřich Štreit: Fotím to, co jiní raději nevidí
02. 07. 2025 – 30. 09. 2025
Vlastivědné muzeum v Olomouci
Jindřich Štreit (1946) patří k nejvýznamnějším osobnostem české dokumentární fotografie. Ve svém díle se dlouhodobě věnuje sociálním a společensky závažným tématům a mapuje život na venkově, každodennost lidí na okraji společnosti, svět zdravotnictví i oblasti, které často zůstávají veřejnosti skryté. Jeho tvorba je výrazně citlivá a hluboce lidská. Fotografoval mimo jiné v psychiatrických léčebnách, věznicích, domovech pro seniory nebo v prostředí paliativní péče. Vystavoval po celém světě a je zastoupen v mnoha prestižních sbírkách. Působí také jako pedagog, kurátor a autor fotografických knih.
Ve Vlastivědném muzeu v Olomouci je aktuálně k vidění výstava Péče o zdraví, která vás vezme do prostředí nemocničních pokojů i operačních sálů, které často zůstává skryto. Jedná se o výrazný autentický pohled autora na zdravotnictví bez patosu. Zachycuje nejen zranitelného člověka, ale také hrdiny v rolích pečujících. Expozice je složena ze tří cyklů: Tichá nemoc, Jsem sestra a Na urgent.
Pane profesore, věříte, že fotografie může pomoci léčit? I tím, že otevírá často tabuizovaná témata?
Já s tím fotoaparátem nikoho nevyléčím, ani neodstraním nádor… Jsem umělec, který má takto možnost poukázat na určité věci ve společnosti. A právě tuto myšlenku prosazuji ve své tvorbě. A dá se určitě říct, že pracuji na tématech, která veřejnost moc nechce vidět. Ale mně to prostě nedá. Samozřejmě, že je daleko pohodlnější udělat estetickou, krásnou fotku a výstavu, kde vám lidé poklepou na rameno, že se jim to líbí. Ale já si myslím, že umění by mělo splňovat i jiné cíle. Já na to vlastně poukazuji celý svůj život, fotím už 60 let.
Jak vznikaly fotografie v tomto souboru, který se dotýká lidského zdraví? Bylo těžké získat důvěru pacientů i personálu?
Na cyklu Tichá nemoc jsem spolupracoval s profesorem Vladimírem Študentem z Urologické kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci. Rozhlížel jsem se kolem sebe, hovořil s pacienty a jako jeden z nich sledoval jejich osudy. Setkal jsem se s lidmi, kteří se nechali preventivně vyšetřit, aniž by měli potíže, i s těmi, kteří po pozitivním nálezu podstoupili operaci, po níž se podařilo onemocnění vyléčit. Jiní přišli již s pokročilým stádiem nemoci… Fotil jsem špičkového fotbalového trenéra, slavného zpěváka, ale i univerzitního profesora nebo právníka. Tímto projektem jsme chtěli upozornit na nebezpečí a alarmovat muže, aby svému zdraví věnovali patřičnou pozornost. Všude jsem se setkal s velkým zájmem a pochopením pro moji tvorbu.
Dalším tématem je urgent. Tento cyklus vznikl v olomoucké nemocnici v roce 2019 u příležitosti Dne urgentní medicíny. Představuji si, že čekáte hodiny a dny v nemocnici na ten správný okamžik, který zachytíte objektivem svého fotoaparátu. Jak moc to bylo náročné?
Oslovil mě ředitel nemocnice Roman Havlík s tím, že se v olomouckých novinách objevují články o tom, jak je tento urgent špatný a že se hrozně dlouho čeká. A že by chtěl lidem ukázat zákulisí a jak to tam opravdu chodí. Takže já jsem tomu věnoval půl roku a byl jsem tam ve dne i v noci, abych opravdu zažil tu atmosféru. A vy tam pak vidíte lidi, kteří sedí v čekárně, protože je bolí hlava nebo zub, takové „banality“, a do toho vám sanitka nebo vrtulník přiveze člověka, který je těžce zraněný po havárii. Zažijete ten šrumec a vnímáte, jak je ta práce nesmírně náročná…
A jak se buduje vztah s personálem? Jak jste získal například důvěru sester, protože ne každá se v těch vypjatých situacích chce nechat vyfotit?
Dokumentární fotografie je o čase. Kolik věnujete času přípravě, komunikaci s těmi lidmi. To se vám všechno vrátí. Musíte být k lidem upřímný a říct jim: „Já tady mám úkol a vy pro mě můžete udělat to, že na mě zapomenete a nebudete mě vnímat. Prostě si mě nevšímejte, to je nejdůležitější!“ Samozřejmě po takovém vypětí jsou také chvíle, kdy si společně dají kafe, posedí, povykládají, a u toho jsem byl taky.
Velmi často fotíte lidi na pokraji smrti, v bolesti, zmaru a zoufalství. Existují nějaké pomyslné hranice, přes které jako fotograf nejdete?
Buď mě nechají, nebo nenechají. Když řeknou: „Ne, my nechceme“, tak si prostě sbalím fidlátka a odejdu. Já mám tu zkušenost, že kdybych někoho přemlouval, tak vím, že ho nakonec ukecám, ale nic z toho není. Prostě fotku nepoužiju, protože je tam něco… to se těžko dá vysvětlit, to asi pozná jenom fotograf. Něco, co je neosobní. To, co vy prožíváte, mě už nezajímá, protože je to neautentické, dostala jste se k tomu tím, že vás někdo donutil. Proto to nepoužívám. Po tolika letech focení vím, že z toho nic nebude. Urgent byl pro mě krásné téma. Bylo to prostředí, do kterého bych se nikdy jako fotograf nedostal, a pokud bych to neudělal, bylo by mi to líto. Jsou to situace, které jsou neopakovatelné, které prožijete jen jednou za život.
Třetím tématem je zdravotní sestra. Tato putovní expozice vznikla na základě iniciativy Spolku vysokoškolsky vzdělaných sester. Kde všude jste zachytil jejich práci?
Řekl jsem si, že nezůstanu pouze v Olomouci, ale začal jsem jezdit po nemocnicích a ocitl jsem se třeba ve Vsetíně, kde jsem se narodil, nebo ve Šternberku. Každá ta nemocnice má trošku jinou náladu, atmosféru. Navštívil jsem různá oddělení, od běžné preventivní prohlídky, přes urgentní, dětské oddělení až po operační sály. Jejich práce je různorodá, ale vždy mimořádně zodpovědná a náročná. Sestry jsou ty, od kterých očekáváme pochopení, úsměv, pohlazení. Mnohdy si ale neuvědomujeme, jak těžkou službu vykonávají a co ten den již mají za sebou…
Výstava Schovala jsem se za list, kterou od 10. října také představuje Vlastivědné muzeum v Olomouci, dává prostor lidem s handicapem, kteří se pomocí fotografie snažili zachytit téma domova. Vy osobně jste kurátorem této výstavy. Můžete přiblížit, jak tento projekt vznikl a jakou roli jste v něm sehrál?
Projekt iniciovala Ilona Kulíková, která pracuje v Lužánkách v Brně a s níž jsem už dříve spolupracoval na několika výstavních projektech s lidmi s handicapem. První z nich se týkal keramických objektů, které vytvořili právě oni. Já jsem k tomu nafotil dokumentární soubor, připravil katalog a celý projekt měl velký úspěch. Následně Ilonka přišla s myšlenkou, že tentokrát by fotografovali přímo klienti. Moje úloha spočívala v tom, že jsem vytvořil deset velkoformátových černobílých fotografií na téma domova, které jsem jim promítl. Měl jsem s nimi přednášku, ukázal jsem jim své knihy a přiblížil, jak se věnuji fotografii obyčejného života. Poté dostali fotoaparáty a doma sami fotili to, co jim přišlo důležité.
Téma domova je velmi silné, ale i osobní. Jak ho vnímáte vy sám? Dá se podle vás vůbec domov zachytit fotografií?
Domov je podle mě to nejdůležitější, co v životě máme. Je to místo, kam se můžeme vracet, a když se máme kam vracet, je to dar. Je to základní lidská potřeba a také velké filozofické téma. Při přednáškách o domově často zdůrazňuji, jak důležitou roli v tom hrají rodiče. Jsou to oni, kdo ten domov formují a dávají dětem vzor, který si pak nesou do vlastního života. Fotografie samozřejmě domov zachytit může, ale musí být srozumitelná, čitelná. U mých vlastních fotografií jsem se vždy snažil, aby byly lapidární, jednoduché, a přitom silné výpovědí.
A když se zaměříme na samotné fotografie účastníků projektu, co vás při výběru jejich snímků zaujalo? Bylo tam něco, co vás třeba i překvapilo?
To určitě. Některé fotografie mě opravdu zasáhly. Jsou autentické, často náhodné, ale mají v sobě zvláštní sílu. Ti lidé někdy fotí bezmyšlenkovitě, prostě zmáčknou spoušť, a právě v tom je jejich kouzlo. Některé snímky abstrahují, jiné jsou překvapivě výtvarné. Samozřejmě, jako kurátor jsem výběr ovlivnil. Vždy se snažím vybírat fotografie, které dokážou oslovit i širší veřejnost. Výjimečná je například jedna rodina, kde matka dvou handicapovaných synů sama skvěle fotografuje a své kluky vede a je vidět, že mají směr. Ale samozřejmě jsou i snímky zcela intuitivní. A to je na tom krásné.
Proč se výstava jmenuje právě Schovala jsem se za list?
To je název jedné z vystavených fotografií. Tak ji pojmenovala autorka snímku. Ten název se nám zalíbil natolik, že jsme ho použili jako titul celé výstavy. Má v sobě poezii, jemnost i symboliku, přesně to, co jsme chtěli, aby v projektu zaznělo.
Co byste si přál, aby si návštěvníci z těchto dvou výstav v muzeu odnesli?
Přál bych si, aby se jich obě výstavy lidsky dotkly. Ta první výstava je složitější, je výběrem z různých projektů, nejsou tam celé cykly, ale spíš fragmenty. Může být pro diváka náročnější, zatímco výstava Schovala jsem se za list je možná přístupnější, emotivnější. Když se obě spojí, vzniká silná výpověď o tom, jak různorodý může být náš svět, a že ho lze zachytit i skrze pohled těch, jejichž hlas ve společnosti často zaniká.
Na čem dalším teď pracujete? Zmínil jste téma kómatu, což je nesmírně těžké téma. Proč jste se do něj pustil?
Téma kómatu je pro mě momentálně asi nejtěžší a zároveň nejzásadnější. Pracuji na něm už téměř dva roky, začal jsem v Ostravě, nyní pokračuji v Olomouci a ve Vojenské nemocnici. Impulsem byl příběh inženýra Svobody, který pečuje už osmnáct let o adoptovaného syna v kómatu. Dlouhodobě se známe, a když založil Centrum pro lidi v kómatu, požádal mě, zda bych mohl dokumentovat jejich příběhy. Vznikly z toho dvě výstavy a teď připravuji závěrečnou, kterou si k vystavení v Praze vybral i architekt Josef Pleskot. Překvapilo mě to, protože je to opravdu velmi těžké téma: silné, emocionálně náročné. Ale možná právě proto je tak důležité ho zpracovat.
To ale není jediný váš současný projekt. Pracujete také na knize o dechovce z Pňovic, dokumentujete život na vesnicích nebo připravujete výstavu o technických službách v Olomouci. Kde berete energii a motivaci na tolik projektů?
Motivace je jednoduchá: láska a práce. To jsou dvě věci, které mě drží celý život. Práce mě naplňuje, dává mi smysl. A láska? Bez ní by to stejně nešlo. Pracuji na více věcech současně, protože vím, že každý projekt chce svůj čas, zrání. Některé jsou rozběhnuté roky, jiné vznikají rychleji. A ano, někdy mám pocit, že nic nestíhám. Ale pak přijde zpětná vazba: příběh, výstava, rozhovor a připomene mi, proč to všechno dělám.
Martina Vysloužilová
