Šperk, který vzdoruje definici. Rozhovor s kurátorem Jiřím Černým

18. 08. 2025 – 22. 02. 2026

Vlastivědné muzeum v Olomouci

Jiří Černý vyučuje na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Ve Vlastivědném muzeu v minulosti pracoval jako správce Sbírkové knihovny, v současnosti dokončuje výstavu šperků Pavla Herynka jako externí kurátor. Ve svém bádání se zaměřuje na knižní kulturu pozdního středověku a raného novověku. Zajímají ho vztahy mezi textem a obrazem, pronikání tištěných prvků do ručně psaných knih, jako i přesahy mezi oběma médii. Odborné statě publikoval mj. k Olomoucké knize věšteb uchovávané ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.

Více o výstavě zde: Výstavy - Vlastivědné muzeum v Olomouci

Pavel Herynek patří k nejvýraznějším osobnostem českého autorského šperku. Jeho „okrasy“ z papíru, dřeva i nalezených předmětů bourají představy o tom, co je šperk a co může být. Jak byste jej charakterizoval?

Když vzpomínám na Pavla Herynka za dob jeho působení na univerzitě, ale i když přicházím na návštěvu k němu domů, mám z něho pocit anglického gentlemana. To už ostatně konstatoval v jednom ze svých textů prof. Pavel Zatloukal, když vyzdvihoval Herynkovu nadčasovost. Pavel Herynek byl a je zdvořilý, distingovaný a neskutečně milý, zároveň má rád řád, lpí na detailech a umí si jít za svým. Přestože jsem u něj nikdy žádné velké emoce nezažil, čiší z něj upřímná vlídnost. Myslí na ostatní a přemýšlí, jak jim pomoci. Ve výuce byl přísný, ovšem respektující výtvarné cesty a názory studujících. Má rád poctivou práci, sám je totiž obrovský dříč. Nedopřává si odpočinku ani po osmdesátce, nýbrž pracuje na domě i na zahradě a stále vytváří nová díla. Do toho každé ráno odpovídá na došlé e-maily.

Co bylo impulzem k uspořádání výstavy v Handkeho sále VMO? 

Vlastivědné muzeum uspořádalo v roce 2021 malou fotografickou přehlídku Tomáši Herynkovi, synovi Pavla Herynka. Na výstavu „velkého Herynka“ jsem pomýšlel již tenkrát, ale netroufnul jsem si, až jednou jsme se dohodli, že by to šlo. Výstava je jistým splacením dluhu, protože Pavel Herynek oslavil roku 2023 osmdesátku. Na tu vzpomněli pouze v Gočárově galerii v Pardubicích, v Olomouci nikoliv.

Jaké novinky a zajímavosti může výstava nabídnout lidem, kteří Pavla Herynka dobře znají?

Výstava nabídne široké spektrum Herynkovy šperkařské tvorby, kterou lze jinak v celistvosti postihnout jen stěží. Do výstavy se bohužel nevešly návrhové kresby, které Vlastivědné muzeum zakoupilo od Pavla Herynka v roce 2024 a o nichž bádání, a tudíž ani široká veřejnost neměly tušení. Nejdůležitější ze skic jsou ale otištěny v publikaci, která výstavu doprovází.

V čem podle Vás spočívá jedinečnost jeho přístupu k tvorbě šperků a objektů?

Ona jedinečnost spočívá v tom, že vlastně nelze hovořit o špercích, ačkoli to tak dělám, a přestože jsme tak pojmenovali výstavu chystanou ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Herynek rád sám používá pro své výtvory pojmu „okrasy“, který vymyslel básník Jiří Kolář, když jej Herynek v roce 1989 navštívil v Paříži. Herynek totiž všemožně ruší naše představy o tom, co je to vlastně šperk, a překvapivě to dělá už od osmdesátých let 20. století. Jeho první šperky přitom vznikaly už v druhé polovině šedesátých let. Své výtvory Herynek poprvé vystavil v roce 1974 v Divadle hudby, větší prostory mu pak v roce 1982 poskytlo Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci. Neobvyklé bylo, že se Herynek začal ve svých začátcích zaměřovat na dřevo, tedy materiál, který bychom se šperkem obvykle nespojovali. Používal jak vzácná exotická dřeva, tak domácí stromy. Materiálovou paletu ale v průběhu let rozšiřoval. Nejzásadnější byl podle mne krok k papíru. Herynek jednak využíval papírové trubičky, které spojoval do geometricky strukturovaných útvarů a následně výrazně dobarvoval. Doplňoval je barvenou gázou či výraznými textilními střapci.

Za druhé pro sebe objevil papírmašé. Tu ponechával jak v surovém stavu, kdy výsledné šperky vypadají jako archeologické nálezy, tak masu barvil. Barva ale v mnohých případech navozuje dojem, že se uplatnil úplně jiný, mnohem těžší materiál. Proto se na první pohled zdá, že olomoucký výtvarník použil pro ozdobu ucha či svrchního oděvu kus litiny, kamene či cihly. Revidujeme-li nutné působení přírodních zákonů, pochopíme, že to nejde. Naopak máme touhu po šperku sáhnout, potěžkat si jej a pochopit, čím nás ozdoba mate.

Do třetice nesmíme zapomenout na Herynkovy ear ornaments, kruhové ozdoby na ucho vytvářené ze starých pohlednic, pozvánek na výstavy, obalů a podobně. Nehledě na neobvyklé nasazování těchto kusů na ucho, dostává Herynek pomocí fotografie do šperku třetí rozměr. Tím opět mate přihlížející, kteří nepočítají s naprostou plošností daného kusu.

Jaké období nebo styl v jeho tvorbě považujete za nejzásadnější?

Výstava se pokouší mapovat čtyři oblasti Herynkova přístupu k utváření šperků. Tvrdím, že Herynek promlouvá k publiku čtyřmi různými idiolekty, které se ovšem navzájem prolínají a mísí: řeč přírodních struktur, architektonická přísnost a řád, písma a znaky, přepínání a zrada kódu. Jelikož se všechny přístupy projevují napříč Herynkovou tvorbou – tu silněji, jindy zas na určitou dobu mizí, aby později nabyly na síle – ruším čistě chronologické hledisko.

Pokud bych musel vybrat jedno jediné období, byla by to asi druhá polovina osmdesátých a počátek devadesátých let, kdy Herynek ve velké míře pracuje s papírovými trubičkami a nechává vzejít hravým, barevným kompozicím. V roce 1986 vzniká závěs Pro Jiřího Koláře i soubor náhrdelníků, které má ve sbírce Moravská galerie v Brně a k nimž Vlastivědné muzeum v Olomouci získalo návrhové skici.

Na přelomu dekád vytváří Herynek dvě brože (CP–DS a Svatební), u nichž se zamýšlelo, že je v malé edici bude distribuovat Design shop v Centre Pompidou v Paříži, ale z projektu – dle Herynkových slov naštěstí – sešlo. Na počátku devadesátých let se Herynek nakonec vydal směrem k body artu, když v letech 1992–1993 vytvořil Štíty-šperky, tedy půl metru veliké, výrazně barevné kusy, které nositelky a nositelé u těla musí přidržovat vlastníma rukama, čímž se štít proměňuje v jakousi měrnou jednotku zkoumající poměry lidského těla.

Jakým způsobem je výstava členěna a co tím chcete návštěvníkům sdělit?

Členění výstavy jsem nastínil výše. Schválně je porušeno chronologické či materiálové hledisko, které bylo vůdčí u výborné výstavy uspořádané Gočárovou galerií v Pardubicích. Naopak jde o to zkoumat, jaké signály k nám Herynkovy šperky vysílají, jak Herynek promlouvá k okolí a jak svá sdělení kóduje. Základní premisou je, že se Herynek k publiku obrací v několika idiolektech, které ale nejsou absolutními kategoriemi. Jde o to zjišťovat, jakých podob v průběhu let tyto idiolekty nabývají a jaké změny v nich nastávají. Publikum by mělo hledat vztahy napříč časem, objevovat, a zároveň se u tohoto pátrání bavit.

Vůdčím je zpracování přírodních podnětů a inspirace přírodou. Ale již zde dochází k proměně kódu, když Herynek na samém přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vytváří listy, schránky, plody či jim podobné útvary ze dřeva, kde nechává vyniknout jeho kresbu. Ta sice upomíná na žilnatinu reálných listů a je takto určitě chápána, její průběh ale nutně nemůže respektovat. Povrch šperku tak odhaluje, co se odehrává uvnitř něho. Přihlížející se ztrácí v odhalené struktuře dřeva stejně jako ve složité struktuře listové žilnatiny anebo v díle poválečné abstrakce. Od šperků připomínajících listy či krajinu byl pak jen krůček ke geometrizujícím tendencím, ostatně oba přístupy se již od počátku prolínají.

Jaká byla vaše spolupráce s Pavlem Herynkem nebo s jeho rodinou/přáteli při přípravě výstavy?

Výborná. Pavel Herynek chce mít nade vším kontrolu, v čemž jsme si velice podobní.

Byla tvorba výstavy něčím výjimečná nebo pro vás osobně náročná?

Ve svém bádání se zaměřuji na pozdní středověk a raný novověk. Výzvou proto pro mne byla práce s žijícím autorem. Navíc s osobností, která proslula v sedmdesátých a osmdesátých letech jako organizátor výstav v Divadle hudby.

Můžete zmínit jeden či dva exponáty, které podle vás nejlépe vystihují Herynkovu tvorbu?

Já mám nejraději exponáty, kdy se Herynek dává do křížku s obvyklým vnímáním. Proto jsem si oblíbil šperky vytvářené z nalezených předmětů. To je novější a podle mne zatím nedoceněná poloha Herynkovy tvorby. Hlavní tahák na tomto poli představuje ve výstavě rozhodně náhrdelník Mušličky z roku 2000, jehož jednu variantu zakoupilo Vlastivědné muzeum v Olomouci, zatímco druhou variantu uchovává ve sbírkách muzeum designu v italském Turíně (Museo Internazionale delle Arti Applicate Oggi, Torino). Herynek, člověk s obrovským kulturním rozhledem, který často zpracovává podněty z cest a návštěv muzeí, si byl jasně vědom toho, že mušlové náhrdelníky máme pevně vryté do naší kulturní paměti. Impuls pro vytvoření náhrdelníku byl dán náhodou. Když autor jednou přehnul kovový uzávěr od lahve minerální vody, vznikla mušlička. Výsledný efekt by ale vyšel naprázdno, kdyby Herynek nespojil spontánní nápad s dokonalým řemeslným zpracováním. Do jednotlivých přehnutých uzávěrů vložil kovová očka, spojovací mechanismus skryl a vnitřek jednotlivých „mušliček“ vyložil červenou plstí. Očka pak spojil drátkem s rovněž červenou plastovou bužírkou. Plsť evokuje měkkost vnitřku schránek mořských plžů, přestože (anebo právě proto, že) je na rozdíl od nich suchá a hebká. Do všech stran vystupující pokroucené drátky připomínají vlnění vody, mořskou trávu, či dokonce chapadla nespecifikovaných organismů. Ve skutečnosti nezapřou přímý vztah k Herynkově kreslířské poloze a jeho skripturálním kresbám. Je vidět, že řemeslně dokonalý, až puntičkářský Herynek umí pracovat s náhodou. Nebojí se nepředvídatelného, umí riskovat.

Ještě raději mám ale brož Vyznamenání z roku 2009 vytvořenou z nalezeného drátu, řekli bychom kovového uchycení špuntu od šumivého vína, a neurčitelného kovového kroužku. Zde jde Herynek až na samý okraj toho, čemu bychom říkali šperk. Pracuje se surovostí nalezených součástek, které nepřikrašluje. Nechává vyznít všechny stopy po původním užití a destrukci. Mohlo by se zdát, že jde o šperk, který prostým sešlápnutím nalezeného odpadu vytvořilo dítě. Právě v tom tkví přínos Pavla Herynka. Ruší a boří pohled na šperk jako ušlechtilou ozdobu těla. Namísto toho vytváří „okrasu“, která promlouvá autentickým jazykem, vypovídá o současném světě i osobě, která se uvolila tento předmět nosit. Nutí přemýšlet, jaké významy se na nalezený a upravený předmět nabalují, jakou má historii a jaká sdělení jsou zakódována v konečném výsledku.

Vnímáte v jeho díle i filozofický nebo spirituální rozměr?

Určitě ano. Pavel Herynek se ve své tvorbě rád obrací ke kruhu. Nacházíme jej nejen ve špercích, ale především v jeho kreslířské tvorbě v podobě rotokaligrafií čili „cirkulárek“, které pronikají zpět do sféry objektové tvorby i šperku. Historici umění v těchto dílech viděli dialog s kosmem a univerzem, viděli v nich jakousi meditaci či tichou modlitbu. Dále nesmíme zapomínat na to, že díla Pavla Herynka jsou pevně spojena s poezií a poetizací světa, přičemž inspirace olomoucký výtvarník nachází často ve východoasijské básnické tvorbě. Do jaké míry řeč Pavla Herynka konvenuje s duchovními obsahy, dokládá mj. skutečnost, že na konci osmdesátých let upravil interiér kostela Českobratrské církve evangelické na břehu řeky Moravy. Tento prostor mám velice rád a rozhodně se jej vyplatí navštívit.

 Jaký je podle Vás jeho odkaz dnešní generaci výtvarníků a pedagogů?

Pavel Herynek byl vynikajícím a inspirativním pedagogem. Jeho výuka se vyznačovala jasně promyšleným programem. Ovlivnil řadu osob, které prošly jeho ateliérem, a práce, které pod jeho vedením vznikaly, byly nabity výjimečnou invencí. Jsou to právě jeho výukové metody, jeho přístup k učení a vzdělávání, co by si zasloužilo hlubší zmapování.

Martina Vysloužilová

Pavel Herynek | Šperky

Pavel Herynek (nar. 1943) je fenoménem nejen na olomoucké, ale i na české umělecké scéně. Není pouze svébytným sochařem a kreslířem, ale především výjimečným tvůrcem autorského šperku, přestože zažité kategorie této výtvarné disciplíny neustále překračuje a boří. Protože u Pavla Herynka neexistuje pevná hranice mezi plastikou, objektem a šperkem, nelze jeho tvorbu uzpůsobenou lidskému měřítku bez výhrad označovat klasickým termínem šperk. Ne náhodou nazval básník Jiří Kolář při jednom setkání s Pavlem Herynkem jeho díla ‚okrasami‘.

Herynkova tvorba je různorodá. Proměňuje se v čase, neupadá do rutiny a vystříhává se mechanického opakování. Autor zpracovává nejrůznější materiály a obsahy, ať již jsou přírodní povahy, anebo se jedná o kulturní recykláty. Jelikož je Pavel Herynek schopen promlouvat k publiku v různých rovinách, výstava proto zkoumá a předvádí, jakými způsoby tak olomoucký autor činí a jak u jednotlivých realizací dochází ke společnému vynalézání obsahu a výrazu. Aniž by bylo respektováno chronologické hledisko, představí přehlídka ve Vlastivědném muzeu v Olomouci všechny polohy Herynkovy umělecké činnosti na poli šperku od jeho počátků v sedmdesátých letech 20. století až po nejnovější realizace. Příchozí budou vyzváni, aby hledali souvislosti napříč dekádami. Ponořeni do světa Pavla Herynka by měli být naváděni, jak olomoucký výtvarník pracuje, a zároveň neustále sváděni hravostí a poetičností jeho šperků, které v pravém slova smyslu ani šperky nejsou.