Nové poklady nemateriálního kulturního dědictví Olomouckého kraje
14. 11. 2025 – 31. 12. 2026
Olomoucký kraj
Olomoucký kraj má nejen nového Mistra tradiční rukodělné výroby, ale i novou položku na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Olomouckého kraje. Letos do něj byla zapsána mimořádně cenná obchůzka Chození s Blažejem z Dluhonic u Přerova. Zároveň kraj ocenil košíkářku Jindru Báťkovou. Seznam nemateriálních statků se tak rozšiřuje o další významný prvek, který ukazuje, že tradiční lidová kultura má v regionu stále pevné kořeny. Olomoucký kraj dlouhodobě podporuje péči o řemesla, zvyky i komunitní tradice a oceňuje osobnosti, které je udržují živé.
Chození s Blažejem – jedinečný zvyk z Dluhonic
Jedná se o autentickou svatoblažejskou obchůzku, která se na Moravě dochovala už pouze ve dvou lokalitách. Den sv. Blažeje (3. února) býval tradičně spojen s chlapeckými žákovskými koledami. Ty navazovaly na starý zvyk podporovat učitele naturáliemi, které chlapci vykoledovali. Po koledování a tanci dostávali uzeniny, vejce, mouku či hrách. V Dluhonicích se tento zvyk předává z generace na generaci dodnes.
Rozhovor s kronikářkou obce Libuší Krejčiříkovou
Jak byste popsala atmosféru a hlavní smysl Chození s Blažejem?
„Hlavním smyslem chození s Blažejem je udržení ojedinělého zvyku. Pro chlapce, jejichž rodiče a prarodiče tradici udržovali, je pokračování naprosto přirozené a berou ho jako čest. Už od první třídy, kdy mají právo se zúčastnit, znají text koledy, protože ji doma nacvičují s tatínkem nebo dědou."
Co je při každoroční přípravě nejnáročnější?
„Organizační náročnost je prakticky nulová. Pár dní před 3. únorem připomenu na facebookové skupině termín srazu, připravím pokladničku a rožeň. Maminky chlapců se postarají o zelí a ohřátí uzenin, které si kluci vykoledují. Připraví také teplý čaj a dohlédnou na spravedlivé rozdělení peněz. Všechno plyne automaticky, a když někdo doma nemá kysané zelí, ochotně ho nabídne ten, kdo ho v obci dělá."
Jaký je zájem dětí a mladých lidí?
„Každý rok mě těší, kolik chlapců se zapojí a kdo přibude. Kluci mají o tradici zájem, zvlášť když si vydělají nějakou korunu. Dospělí pak dbají na to, aby měli doma klobásu nebo uzené, a chlapi vzpomínají na doby, kdy obchůzku sami chodili. Dluhonice v den sv. Blažeje skutečně žijí . Lidé jsou doma, čekají na kluky a chtějí je odměnit. To, že se zvyk dochoval právě tady, je zásluhou zdejších učitelů, kteří v tradici nepřestali. V obci navíc žije mnoho starousedlíků, kteří převzali Blažeje po svých předcích a předávají jej dál svým dětem."
Mistryně tradiční rukodělné výroby Olomouckého kraje: Košíkářka Jindra Báťková
Olomoucký kraj každoročně oceňuje řemeslníky, kteří svou tvorbou udržují živé tradiční techniky. Letos titul získala košíkářka Jindra Báťková, jejíž práce vychází z bohaté tradice lidového košíkářství. Její výrobky spojuje řemeslná zručnost, hluboká znalost materiálu a cit pro krajinu a přírodu. Věří, že i obyčejný proutěný předmět může nést příběh, funkci i krásu. Plete především z vrbového proutí, ale i ze svídy, pedigu, ostřice či slámy. Vyrábí klasické koše, košíky, nůše či ošatky, ale také experimentální objekty, od proutěných přileb přes dětská iglú až po altánky či stojany na mobil. Olomoucký kraj oceněním vyzdvihuje její práci nejen jako řemeslnici, ale i jako nositelku tradice, která dokáže spojit technickou dovednost s kreativním přístupem a předáváním zkušeností mladším generacím.
Rozhovor s košíkářkou Jindrou Báťkovou
Co vás přivedlo ke košíkářství a kdy jste si uvědomila, že z řemesla bude víc než jen koníček?
„Košíkářství mám spojeno s jednoduchým, konzumu prostým životem spojeným s okolní přírodou a krajinou. Proto také na svých kurzech učím dívat se kolem sebe a najít si k pletení materiál v okolí svého bydliště. A také umět si proutky nejen najít, ale i vytřídit, vnímat rozdíly v druzích dřevin na pohled i na omak.Ke všemu, co v životě dělám, se učím přistupovat jako ke koníčku. V práci i ve volném čase. Pokud má být koníček něco, co mě primárně neuživí, je košíkářství stále koníček." :-)
Jakou roli podle vás hraje tradiční košíkářství v dnešní době rychlé spotřeby, a proč má smysl ho předávat dál?
Trochu jsem na to odpověděla už v první otázce. Práci, kterou udělám sám, si více cením. Takový košík, který pletu dva dny, hledám na něj při procházkách kolem řeky vhodný materiál, nevyhodím po prvním zlomení proutku. Vidím krásu v něčem jiném, něž v přesné souměrnosti plastového výlisku. Dojímá mě nedokonalost ve věcech i lidech, stromy a krajina mě učí, že nedokonalost může být příležitost, přednost, krása, skutečný život...
Co je pro vás na práci s proutím nejtěžší a co naopak nejvíc naplňuje, když vedete dílny pro veřejnost?
Nejtěžší je chystání a balení. Na kurzy se povětšinou hlásí motivovaní účastníci, tak je spoluobjevování radost :-) Baví mě úžas lidí, když objevují, kolik je stojí úsilí upletení třeba jenom malé ošatky a jak se skrze práci můžeme učit vztahu k sobě, okolí. Někdy se více učíme řemeslné postupy, jindy si dovolíme nechat se vést nápadem a materiálem.
Rozhovor s Andreou Mrkusovou z Regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu při Vlastivědném muzeu v Olomouci
Každoročně na seznam přibývají nové položky. Můžete přiblížit, jak často se krajskému seznamu nemateriálních statků věnujete a jakým způsobem se nové prvky do tohoto seznamu dostávají?
„Nové položky se na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Olomouckého kraje zapisují jednou ročně. Je to seznam památek, na který se zapisují významné prvky nemateriálního kulturního dědictví - folkloru, tradic, obyčejů nebo starých výrobních postupů, které si lidé předávají z generace na generaci. Tímto předáváním se zajišťuje jejich životaschopnost. Je to jednoduché, když lidé přestanou tradice udržovat, zaniknou. Tento krajský, lokální seznam nemateriálních památek má další, celostátní variantu, pak i celosvětovou, v rámci Organizace UNESCO. I na ty se nové položky přidávají jedenkrát ročně. Může jich být však více najednou. Podobně je to s udílením titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Olomouckého kraje. Novým nositelům se udílí jednou za rok."
Přijetí nové položky zní jako proces, který vyžaduje čas i odborné podklady. Jak náročná je příprava nominace v praxi a co vše musí splňovat?
„Musím říct, že poměrně ano. Zápis na takový Seznam se neuděje jen tak. Nemateriální památky se na Seznam dostanou hlasováním na základě vypracovaných odborných nominací. Za takovou nominací stojí déletrvající, někdy i dlouholetý terénní a archivní výzkum. To je na celém procesu nejdůležitější a nejpracnější. Je vhodné daný obyčej nebo tradiční výrobní postup podrobně zdokumentovat, popsat jeho stav v minulosti a dnes. O přijetí nominace hlasuje odborná skupina, která v případě pozitivní shody doporučuje Radě Olomouckého kraje zápis položky na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Olomouckého kraje."
Vy osobně se na přípravě nominací dlouhodobě podílíte. Jaké pro vás je, když se nominace, na které pracujete, skutečně do seznamu dostanou? Máte radost?
„Mám, velkou. Nominace k zápisům za Olomoucký kraj připravuji každý rok - je to moje náplň práce na Regionálním pracovišti pro tradiční lidovou kulturu, které sídlí ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Každý kraj jedno takové pracoviště má. Máme za úkol vyhledávat, dokumentovat a pomoci zachovávat prvky nemateriálního kulturního dědictví. Nominaci k zapsání obyčeje Chození s Blažejem v Dluhonicích u Přerova jsem zpracovala a podala já. Nominaci košíkářky Jindry Báťkové podal externí kolega, etnograf Josef Urban. Na příští rok se plánují podat taktéž dvě nominace."
Zápis tradice nebo řemesla na seznam má zjevně hlubší význam než jen formální potvrzení její existence. Jaký je hlavní cíl těchto zápisů a co to konkrétně znamená pro komunitu či řemeslníky, jejichž tradice se na seznam dostane? Jak mohou tyto zápisy napomoci tomu, aby se nehmotné kulturní dědictví předávalo dál a nezaniklo?
„Zapsání na Seznam nám značí, že se jedná o důležité kulturní dědictví, které z minulosti přežilo do dnešních dob, je stále živé a udržuje se, lidé si jej předávají. Cílem je dále ho dokumentovat, a především napomáhat k jeho předávání dalším generacím, dalším možným nositelům. Úkolem je pracovat na prevenci zániku. Cílem těchto zápisů rozhodně není zvyšování turistického ruchu, strhávání pozornosti ani komerční zviditelňování, to může být někdy i na škodu. Nemateriální kulturní dědictví je křehké a zaslouží si opatrný, individuální přístup, i v jeho prezentaci. Takže abych odpověděla co nejjednodušeji - cílem je pomoct předávat nehmotné kulturní dědictví dál a nenechat ho zaniknout."
Více informací najdete zde: Nové poklady nemateriálního kulturního dědictví Olomouckého kraje
