Proměny, které se odehrávají potichu. Rozhovor s Magdou Bábkovou Hrochovou
02. 04. 2026 – 31. 12. 2026
Vlastivědné muzeum v Olomouci
Od barevných housenek martináče po hrobaříky, kteří patří k nejpečlivějším rodičům v říši hmyzu. Nová výstava Proměny ve Vlastivědném muzeu v Olomouci představí devět druhů hmyzu s překvapivými životními strategiemi: jepice stráví několik let jako larva ve vodě, zatímco dospělý jedinec žije jen několik dní. Šídlo ovládá vzdušný prostor nad hladinou jako dokonalá „helikoptéra“, zatímco jeho larvy jsou obávanými predátory pod vodou. Kobylčí samičky si vybírají partnera podle zpěvu a majky brání své tělo toxinem v kolenních kloubech. Životní cykly z hmyzího světa zachycuje ve svých kresbách Magda Bábková Hrochová, která propojuje vědeckou přesnost s citlivým pozorováním přírody.
Výstava začíná 2. 4. 2026 v 17.00 (vernisáž).
Jak jste se vlastně ke kreslení dostala? A kdy jste si uvědomila, že z původní záliby se postupně stává něco, co vás bude provázet dlouhodobě?
Jsem vystudovaná bioložka. Mám za sebou trojkombinaci biologie, zeměpis a geologie, což je z mého pohledu výhoda, protože člověk díky tomu vnímá souvislosti. A já jsem takový zvědavý tvor, kterého zajímá všechno možné, k čemu zrovna přičichne. Ve výtvarnu jsem ale úplný samouk a ke kreslení jsem se dostala náhodou. Vlastně jsem začínala tak, že jsem kreslila muší zadky (smích). Abych to vysvětlila, můj bratr, který je taky biolog, jednou potřeboval popsat nové druhy roupců (skupina dravých much) a poprosil mě, zda bych nezkusila vědeckou kresbu. A já souhlasila a pomohla mu zaznamenat některé determinační znaky, v tomto případě genitálie.
Biologické vzdělání mi v tvorbě hodně pomáhá. Vím, na co se mám přesně dívat. Vím, že nemůžu změnit počet článků tykadel nebo deformovat nohu. Musím sledovat detaily, kde jsou chloupky, jaké mají barvy, jaké jsou proporce. Obrázek musí být nejen hezký, ale i věrohodný.
Kdy přišel ten moment a vy jste si řekla, že by mohly fungovat samostatně, jako výstava v muzeu, která má vlastní příběh a téma?
Moje kresby se již objevují jak ve staré expozici Příroda Olomouckého kraje, tak i v nové expozici Příroda od počátku bez konce. A naší scénografce Terezíně Černohorské se líbily jejich originály a napadlo ji, že by bylo zajímavé je vystavit samostatně. Mně ale připadalo, že tak, jak vznikaly pro grafiku expozice, působí trochu bez ladu a skladu. Byly kreslené pro konkrétní místo nebo prvek instalace, ne jako ucelený soubor. Začala jsem proto hledat něco, co by je spojovalo a dalo jim jasnou myšlenku.
Když jsme se dívaly na starší kresby, uvědomila jsem si, jak moc mě fascinují životní cykly hmyzu, vlastně cykly obecně. Už samotné hledání podkladů pro kresby je podle mě tak trochu detektivka. Informace často nejsou pohromadě, člověk musí pátrat po fotografiích, videích nebo studiích. A když už kresbu dělám, snažím se zachytit celý cyklus tak, aby vynikly všechny důležité momenty a aby ten obrázek dokázal vyprávět příběh.
Proměna – metamorfóza – je ústředním motivem celé výstavy. Co vás na tomto procesu fascinuje natolik, že se k němu stále vracíte a znovu o něm přemýšlíte?
Proměna hmyzu mě fascinuje už spoustu let. Kdykoli najdu prázdnou kuklu nebo kokon, říkám si, co se tam vlastně odehrává. Nejde jen o to, že by tam něco rostlo. Někdy se část těla doslova rozpadne téměř na buněčné úrovni a pak se znovu poskládá do úplně jiné podoby. Něco se vstřebá a něco jiného naroste. Rozdíl mezi larvou a dospělým jedincem je tak obrovský, že mi připadá skoro neuvěřitelné, že se to vůbec děje. A přitom se to děje milionkrát denně všude kolem nás. Je to něco, co mě nepřestává udivovat, i když o tom čtu a přemýšlím už roky.
Na výstavě představujete devět druhů hmyzu, které reprezentují různé typy proměny. Jak jste se rozhodovala, které příběhy návštěvníkům ukázat?
Hledala jsem takové „pikošky“ – něco, co je opravdu zvláštní a podivuhodné, že stojí za to to ukázat. Zároveň mě bavilo, že tyhle zvláštnosti často nejsou u druhů, které jsou prvoplánově krásné nebo estetické. Nejde o to, že bychom měli krásného barevného motýlka a jen se nad ním kochali. Naopak, ty největší bizarnosti se často objevují u druhů, které nám na první pohled ani nepřijdou zajímavé. Třeba dospělí chrostíci. Ti na první pohled vůbec nepůsobí výrazně. Já sama jsem je v přírodě často zaměňovala za něco jiného. Nejsou to ty prvoplánově úžasné druhy hmyzu, ale jsou strašně zvláštní a zajímaví.
Pak se tam tak trochu vloudil i martináč hrušňový, pro kterého máme doma slabost. Jeho housenky totiž pravidelně nacházíme na naší zahradě. Objevujeme jejich kokony a vídáme tam i dospělce, někdy dokonce čerstvě vylíhlé. A protože jsme na výstavě potřebovali i nějakého motýla, nakonec jsem zavrhla otakárka fenyklového a místo něj jsem tam dala právě martináče.
Když divák stojí před hotovou kresbou, většinou netuší, kolik času předchází samotnému kreslení. Jak vypadá vaše práce ve chvíli, kdy teprve hledáte podklady a snažíte se poskládat všechny potřebné detaily?
Samotné kresbě předcházejí hodiny hledání podkladů. Procházím knihy, internet, vědecké ilustrace, odborné články, fotografie i videa. Fotografií mám často obrovské množství, protože potřebuji vidět detaily z různých úhlů. Někdy na jedné fotografii detail vůbec není vidět, takže ho hledám jinde, abych si dokázala představit tvar v prostoru. Třeba u žilnatiny na křídlech musí všechno přesně sedět, někteří odborníci totiž dokážou poznat druh právě podle konkrétní buňky v křídle. A páření kobylek jsem nakonec kreslila podle videa, protože fotografie se mi vůbec nepodařilo dohledat.
Výkresy působí velmi jemně a zároveň přesně. Máte nějaké výtvarné inspirace, které vás provázejí už od dětství a které možná dodnes ovlivňují způsob, jakým se na přírodu díváte?
Jako dítě jsem milovala knihy Mileny Lukešové s ilustracemi Mirko Hanáka. Jeho kresba má takovou snovou atmosféru, trochu připomíná japonské ilustrace. To mě vždycky oslovovalo. Mám také ráda staré přírodovědné knihy a jejich obrazové tabule. Jsou neuvěřitelně precizní. Některé byly starými technikami tištěné tak, že pokud někteří brouci mají mít kovový lesk, tak se na stránkách opravdu kovově lesknou.
Při přípravě výstavy jste spolupracovala také s kolegy z muzea a využívala depozitáře. Jak vám tyto konzultace pomohly a proč je pro vás důležité, aby návštěvníci viděli vedle kresby i skutečné exempláře hmyzu?
Nejvíc jsem odborné věci konzultovala s naším entomologem Milošem Kristem, který mi hodně pomáhal už od prvního nápadu na výstavu s touto tematikou. Jednak mi půjčil knížku o životních cyklech hmyzu. Tu jsem prolistovala a přečetla tam a zpátky asi čtyřikrát a z ní jsem vytahovala věci, které mě nejvíc zaujaly. Taky jsem z něj „dolovala“ rozumy, jestli neví o něčem dalším, co by mohlo být zajímavé. Pořád mi nutil mšice, ale ty já tak nemám ráda, že jsem je kreslit opravdu nechtěla (smích).
Taky mi v muzejní sbírce našel exempláře hmyzu, které budou vystavené přímo u těch kreseb pro srovnání. Mně na tom přijde fantastické, že je tam dobře vidět, jak jsou ti hmyzáci ve skutečnosti malincí. Pro běžného člověka je často skoro nemožné sledovat jejich detaily, protože si jich ani nevšimneme, když kolem nás proletí. Na kresbách jsou ale ve větším měřítku, v nějaké konkrétní pozici a s detaily, takže si je člověk může opravdu prohlédnout a porovnat s tím, jak vypadají ve skutečnosti. U těch devíti vybraných druhů mě pokaždé něco překvapilo. Člověk si říká: ty brďo, to jsem vůbec nevěděla. I když člověk má biologické vzdělání, nikdy nejde tak strašně do hloubky úplně u všeho, aby věděl všechno o každém druhu. U každého z nich mě prostě něco „pinklo do očí“.
Při studiu života v trávě se někdy objevují situace, které mohou připomínat i lidské vztahy nebo strategie přežití. Nacházela jste při práci nějaké paralely mezi hmyzím a lidským světem?
Někdy jsem si při tom připadala skoro jako špion v hmyzím milostném životě. Některé pozice při páření jsou opravdu krkolomné a samec a samice jsou nasměrovaní úplně jinak, než bychom čekali. Zaujala mě třeba i určitá „emancipace“ u žlabatek, kde jen jedno procento populace tvoří samci, a samičky je vlastně ani nepotřebují. A zase jinde samci létají kilometry daleko za samičkou a bojují o ni. Ten hmyzí svět je někdy překvapivě dramatický. Ale tohle všechno platí jen tehdy, když se na jejich život díváme lidskou optikou.
Výstava nebude jen o pozorování kreseb, ale nabídne také interaktivní část, která má návštěvníkům proměnu hmyzu přiblížit trochu jiným způsobem. Co všechno jste připravili?
Ve spolupráci s Centrem muzejní pedagogiky připravujeme aktivity pro děti, máme v plánu hru s modely, pexeso, omalovánky, vystřihovánky; pro školy pak didaktické materiály zaměřené na životní cykly hmyzu. A na výstavním oddělení se zrovna vyrábí obrovský kokon martináče hrušňového, do kterého si návštěvník může vlézt a symbolicky se „proměnit“ v motýla. Když bude člověk uvnitř, uslyší pohádku o proměně housenky v martináče. Tu jsem vymyslela v autě cestou domů z práce.
Co by si měli lidé z nové výstavy odnést? Co byste si přála? Je možné, že se promění i jejich vztah k ochraně přírody a okolí?
Aby si odnesli nějaké zajímavé poznatky a možná i vědomí, že nemusí vždycky všechno číst. Když mají před sebou kvalitní obrázky, na které se mohou dívat a kterým mohou věřit, může jim to někdy říct víc než dlouhý text. A taky bych byla ráda, kdyby měli rádi hmyzáky. I takové, po kterých člověk jen mávne rukou, protože mu vadí, že kolem něho u potoka létají nebo mu lezou do očí. Aby se lidé víc dívali kolem sebe a občas přemýšleli nad tím, jaké jiné životy žijí naši spolupoutníci. Možná to může trochu ovlivnit i jejich vztah k ochraně přírody. Už jen tím, že se začnou víc dívat kolem sebe. Třeba jestli něco z toho, co viděli nakreslené, neuvidí i ve skutečnosti. Jestli si uvědomí, že ti „bubáci“ v tůni jsou vlastně larvy vážek nebo že kolem nich něco bzučí. A aby nechodili jen s peckami v uších, ale občas se zaposlouchali do toho, co se kolem nich děje. Protože ten svět kolem nás je vlastně strašně zajímavý.
Martina Vysloužilová
Magda Bábková Hrochová je botaničkou Vlastivědného muzea v Olomouci (VMO), kde spravuje herbáře mechorostů, lišejníků a hub a sbírku zaměřenou na prezentaci botaniky sdružující botanické ilustrace, tisky, diapozitivy, modely a historické herbáře. K vědecké kresbě se dostala náhodou a je v ní absolutním samoukem. Její kresby najdete nejen v odborných článcích, ale i v přírodovědných expozicích VMO, v Arboretu Bílá Lhota nebo dalších muzeích (Zlín, Jeseník). Miluje přírodu se všemi jejími jednotlivostmi, detaily, vztahy a souvislostmi včetně hledání cest, jak touto láskou nakazit lidi kolem sebe.
