Co nás pravěk naučí, až dojde signál. Rozhovor s archeoložkou Pavlínou Kalábkovou
31. 03. 2026 – 31. 12. 2026
Vlastivědné muzeum v Olomouci
Pavlína Kalábková vystudovala archeologii a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde absolvovala i doktorské studium archeologie. Odbornou praxi zahájila už během studia v Ústavu archeologické památkové péče v Brně, poté působila v Muzeu Prostějovska v Prostějově a ve Vlastivědném muzeu v Olomouci (VMO) jako archeoložka, kurátorka a vedoucí oddělení správy a prezentace sbírek. Od roku 2007 působí na katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde garantuje bakalářské studium archeologie a nově vede Centrum muzejní archeologie VMO.
Ve své odborné činnosti se zaměřuje na výzkum pravěkého osídlení střední Moravy, sídelních strategií a archeologických nálezů z období neolitu a eneolitu. Podílela se na řadě výzkumných a grantových projektů a je autorkou a spoluautorkou odborných monografií, studií, katalogů výstav, popularizačních publikací i desítek článků v odborných časopisech a sbornících, zároveň se věnuje editorství a recenzní činnosti. Spolupracuje s významnými archeologickými institucemi a aktivně působí v profesních organizacích.
Co vás osobně přivedlo k archeologii? Byl to konkrétní okamžik v dětství, nebo se tato vášeň rodila postupně?
K archeologii mě dovedly archeologické nálezy. V páté třídě jsem se zúčastnila dějepisné soutěže, kterou se mi podařilo vyhrát, a odměnou byla návštěva muzejního depozitáře. Protože pocházím z Prostějovska, vzali nás do muzea v Prostějově, kde se o nás starala archeoložka paní Alena Prudká. Vzala nás do archeologického depozitáře a mně se tam otevřel úplně neuvěřitelný svět. Dá se říct, že právě díky té návštěvě to všechno začalo. Zásadní pro mě bylo i to, že jsem si ten svět najednou propojila s místem, odkud sama pocházím. Jsem z malé vesnice u Prostějova, z Myslejovic, a tehdy jsem v depozitáři uviděla krabičku s nápisem Myslejovice. Mohla jsem ji otevřít a uvnitř byly bronzové náramky z doby bronzové. V tu chvíli jsem archeologii úplně propadla. De facto od šesté třídy jsem chtěla být archeoložkou. Takhle jednoduché to bylo.
Změnila vaše práce s důrazem na regionální archeologii váš vztah k domovu? Myslím teď v pozitivním slova smyslu?
Mám obrovskou úctu k tomu, že na Hané lidé žijí nepřetržitě už sedm tisíc let. Když někde lidé žijí tak dlouho, to místo už musí něco znamenat, musí nějak fungovat. Od prvních zemědělců, kteří se tady usadili, lidé z tohoto prostoru nikdy skutečně neodešli. Na rozdíl od jiných regionů, které se měnily, tady kontinuita zůstala. A to je něco, co mě na Hané a střední Moravě fascinuje asi nejvíc.
A nebudeme říkat, že jsou tady lidé „jenom“ sedm tisíc let. Nejstarší nálezy máme už ze starého a středního paleolitu, tedy první lovce a sběrače tu máme doložené zhruba 450 tisíc let před naším letopočtem. Takže lidé sem přišli opravdu velmi brzy, už na samotném počátku svého putování. I proto mě baví regionální archeologie. Prostřednictvím zdejších nálezů a genia loci mi dává větší smysl než „velká“, světová archeologie nebo třeba egyptologie. Na to se ráda podívám, jezdím tam na dovolenou, je to úžasný svět. Ale stejně raději jdu po zdejším poli, najdu pazourky, které patří sem, a vím, že ti lidé byli právě tady.
Pamatujete si svůj úplně první nález v terénu? A jaké to tehdy bylo?
Na první nález se nezapomíná! Byla to takzvaně hnojná keramika, která se vyvážela na pole. A tehdejší můj kamarád, také budoucí archeolog, mi všechny ty krásné nálezy na autobusové zastávce vyházel, takže jsem byla strašně zklamaná. To byly moje začátky. Sedmnácté až dvacáté století, všechno možné, jen ne ten vysněný pravěk.
Pak už to ale bylo lepší a začala jsem nacházet pravěké nálezy. De facto mě ty první opravdu formovaly v tom, čemu se věnuji dodnes. Podařilo se mi objevit část neolitické plastiky na sídlišti u Vincencova, sousedním obecním katastru našich Myslejovic. Bylo to torzo ženského těla z pátého tisíciletí před naším letopočtem. Dodnes se na něj lidé mohou podívat v prostějovském muzeu v expozici pravěku. Právě tenhle nález mě nasměroval k pátému tisíciletí a tomu se věnuji dodnes, přednáším o něm a mám na to doktorát. A je to nález z mých patnácti let.
Když dnes držíte v rukou tisíce let starý předmět, co vás napadne jako první?
Dnes, když držím v rukou tisíce let starý nález, tak první, co mě napadne, je, jak je starý, v jakém je stavu, jestli nepotřebuje konzervaci, očíslování, jakou péči mu musíme dát. A hlavně se pídím po tom, odkud přesně je a jaký další příběh je s ním spojený. Když jsem ale takové nálezy držela poprvé, třepaly se mi ruce a hledala jsem v nich energii lidí, kteří je přede mnou používali. Jenže já už archeologii dělám bezmála čtyřicet let, takže nechci říkat, že jsem otupěla, ale určité profesní otupění tam samozřejmě je.
Takže dnes už nad prvním dojmem převažuje spíš odborný a vědecký pohled?
Já bych tomu ani neříkala věda. Spíš přemýšlím, co ten objekt potřebuje, co se s ním dá dělat a jak ho ukázat lidem. Archeologie přece není jen o tom, že něco uložíme do depozitáře a popíšeme v odborných knihách nebo nálezových zprávách. Archeologie se musí ukazovat lidem, aby pochopili, že je to skvělé zpřítomnění minulosti a vlastně i určitý druh zábavy. Možná i docela dobrý způsob, jak trávit volný čas. (smích)
Kde podle vás v archeologii začíná interpretace? A kde končí fakta a nastupuje představivost?
To říkám svým studentům s nadsázkou pořád: „Co si archeolog nevymyslí, to nemá!“ Takže fantazie musí pracovat neustále. Dnes, v době postprocesuální archeologie, už nepřemýšlíme o předmětech jen tak, že zkoumáme, z čeho jsou vyrobené, jak jsou velké a podobně. Nepřemýšlíme jen technicky. Přemýšlíme i o tom, kdo z toho hrnku pil, kdo ten předmět držel, kdo ho používal a v jaké situaci. Ty věci byly součástí živé kultury.
Ty konkrétní příběhy si tedy do určité míry opravdu vytváříme, ale snažíme se je vytvářet na základě paralel z kulturní antropologie, etnologie, historie a dalších oborů. Sledujeme, jak předměty fungují v živé kultuře, a snažíme se to napojit na naši archeologickou kulturu, které se někdy říká mrtvá. Pro mě je ale pořád živá skrze ty příběhy. Ty předměty v tom čase mluvily.
Co nás může pravěk naučit o nás samotných a o světě, ve kterém žijeme?
Že dokážeme přežít, i když vypnou mobilní sítě. Člověk je tvor přizpůsobivý. Vždycky dokázal pracovat se zdroji, které měl, a přizpůsobit si je tak, aby přežil a nejen přežil, ale i se dál rozvíjel. To, co vím o lidech z pravěku, mě v tomhle vlastně uklidňuje. Vím, že se dá opravdu uvařit na ohni. Vím, že se dají jíst rostliny, které na první pohled vypadají jako plevel. Vím, že si lze vyrobit nástroj, se kterým se dá udělat mnohem víc, než by člověk čekal. A to je pro mě na archeologii uklidňující, že až nám jednou skončí digitální svět, pořád tu bude svět, ve kterém umíme žít.
A uklidňuje mě ještě jedna věc: lidé jsou tu v různých podobách už nějaké tři miliony let, zatímco tenhle hezký digitální svět existuje sotva třicet let. Takže ano, myslím, že bez mobilu to ještě nějak zvládneme. (smích)
Co vás i po tolika letech stále žene dál? Je to touha něco přelomového objevit, nebo spíš potřeba tomu všemu porozumět?
Mě pořád baví zkoumat, proč si lidé vybírali právě to konkrétní místo. Proč založili sídliště právě tam. Proč právě tam pohřbívali své mrtvé. Pořád mě žene snaha přijít na to, proč se věci našly právě tam, kde je nacházíme, a co ty lidi vedlo k tomu, že je vytvořili, používali a zanechali. Ty obrysy už dnes samozřejmě tušíme. Umíme predikci, umíme vytipovat archeologická naleziště, a na střední Moravě už vím, kde mohu očekávat určité typy nálezů, kde je typické založení sídliště, kde lze čekat pohřebiště nebo pravěké hradiště. Tohle už umíme. Ale právě k téhle schopnosti člověka dovede až řemeslo. Musí mít krajinu načtenou. Musí ji pochopit skrze nálezy, odchodit si ji při povrchových sběrech, být na lokalitách, být na výzkumech. A teprve pak ji začne vnímat jako celek.
Připravujete obnovu stále expozice Příběh kamene v lapidáriu, které je součástí Vlastivědného muzea. Jaký nový příběh chcete návštěvníkům vyprávět a čím bude výjimečný?
Příběh kamene je expozice, kterou připravil historický ústav ve spolupráci s přírodovědným ústavem v době, kdy jsme se na tom ještě nepodíleli. My chceme tuto koncepci respektovat a zachovat, ale zároveň do ní přinést něco nového. Nechceme udělat jen příběh kamene, ale také příběh lodí. Součástí expozice je totiž keltský monoxyl, objevený v roce 1999 ve štěrkovně u Mohelnice. U toho objevu jsem tehdy byla jako kurátorka a dá se říct, že tato loď souvisí se začátkem mého působení v této roli ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.
A dlouho mě mrzelo, že se sice vystavil, ale vlastně skoro nikdo nevěděl, že v tom lapidáriu je. Proto jsme přišli s nápadem na příběh lodí – v množném čísle. Vedle keltského monoxylu má totiž Vlastivědné muzeum ve sbírce i další loď, objevenou už v roce 1962 v řečišti Moravy u Hynkova, dnešní části Příkaz. Byla tehdy s otazníkem datována do středověku nebo novověku, jednak podle podoby, jednak kvůli železné sekeře nalezené uvnitř. Zatím jsme neměli možnost provést absolutní datování. Pro mě je teď důležité tyto dva artefakty vystavit společně a ukázat jejich dva různé příběhy.
Váš vztah k Olomouci je dlouhodobý. Kdy vlastně začal a čím je pro vás zdejší archeologická sbírka výjimečná?
Můj příběh s Olomoucí začal už během studia. Když jsem studovala archeologii v Brně, vybrala jsem si pro diplomovou práci materiál z dómského návrší a z Křížkovského ulice. Psala jsem o osídlení ze starého a středního eneolitu, takže jsem s olomouckým depozitářem a sbírkami začala pracovat už někdy v letech 1995 až 1997. Těch nálezů je tu strašně moc. Je potřeba si uvědomit, že olomoucké muzeum je jedno z nejstarších muzeí a že archeologie má v Olomouci mimořádně silnou tradici. Právě sem se dostávaly unikátní lokality a ikonické nálezy, které známe z učebnic. Když se podíváte do přehledů pravěkých dějin Moravy, obrovská část publikovaných nálezů je uložena právě tady. Stačí je jen ukázat lidem.
Když jsem do muzea nastupovala, existovalo tehdy Archeologické centrum Vlastivědného muzea v Olomouci. Jeho smyslem bylo propojit terénní část s muzejní a vytvořit moderní pracoviště, kde budou nálezy ze záchranných výzkumů hned odborně ošetřené, laboratorně zpracované a zároveň se stanou sbírkovými předměty, které lze vystavovat. V letech 1999 až 2003 se v tomto duchu podařilo mnoho věcí a vznikly velké výstavy i stálá expozice Pravěk Olomoucka. Pak se obě instituce rozdělily. A teď je po pětadvaceti letech znovu spojujeme. Ta myšlenka propojit to, co se vykopá v terénu, s tím, co se ukáže lidem, tu zůstala pořád. Jen je trochu škoda těch dvaceti let, už jsme mohli být o kus dál…
Je nějaký konkrétní nález nebo lokalita, která zásadně změnila pohled na náš region?
Určitě Předmostí u Přerova a lovci mamutů. To jsou naprosto klíčové výzkumy, které prováděli první badatelé spojení s Olomoucí, jako byli Jindřich Wankel, Karel Jaromír Maška, Martin Kříž a další. Ukázali, že lovci mamutů opravdu dokázali mamuty lovit a že pohřbívali své mrtvé. Ve sbírce máme dokonce unikátně dochovanou lidskou čelist z jednoho z možných hrobů.
Další obrovskou lokalitou jsou Mladečské jeskyně. Část nálezů je dnes ve Vídni, ale díky tomu, že jsme přebírali litovelské muzeum, se velká část dostala i k nám. Máme také depot z Nákla, jeden z nejfantastičtějších nálezů ze starší doby železné, nebo nálezy z keltského oppida ve Starém Hradisku, což je jediné skutečně potvrzené oppidum na Moravě. Tady opravdu platí, že kam sáhnete, tam vytáhnete něco výjimečného.
Proč je podle vás tak důležité archeologii popularizovat a mluvit o ní i mimo odborné kruhy?
Protože nás to platí. Je to jednoduché. Archeologie je závislá na veřejných financích a bez nich fungovat nemůže. Zároveň se na ní dá postavit i turismus. Podívejte se, jak funguje archeologie v Egyptě nebo v Turecku. Tam je to běžná součást kulturního života i návštěvnického provozu. U nás to umíme zatím jen někde, krásným příkladem je Pavlov, kam chodí tisíce lidí. Bylo by skvělé, kdyby se něco podobného podařilo i tady. Máme jeden společný nápad s Archeologickým centrem Olomouc a s docentem Jaroslavem Peškou. Týká se zámku v Žádlovicích, krásného barokizovaného objektu s velkým parkem a hospodářským zázemím, který dnes funguje jako depozitář Archeologického centra v Olomouci. Vidím tam možnost vybudovat nejen centrální depozitář Olomouckého kraje s jeho technickým zázemím, ale také archeopark s replikami pravěkých domů, které byly nalezeny na střední Moravě, návštěvnické centrum, výstavní prostor či edukační středisko, kam by se děti od mateřských škol po školy střední jezdily učit naše pravěké dějiny. To je přesně ten typ archeologie, kterou bych chtěla dělat, nejen ukazovat předměty za sklem, ale vtáhnout lidi přímo do krajiny.
Jakou roli dnes v archeologii hrají moderní technologie? A kde podle vás mají své hranice?
To je jedna z cest, kam prezentace archeologie nepochybně směřuje. Vytváření 3D modelů artefaktů, přesných kopií předmětů, rekonstrukcí původní podoby a jejich zasazení do širšího příběhu. To všechno je nesmírně užitečné. Virtuální realita je dnes svět, do kterého bychom měli vstupovat. Na druhou stranu já úplně nechci dělat virtuální muzeum. Myslím si, že člověk si potřebuje na věci také sáhnout, potřebuje je cítit a vnímat. Já vím, že virtuální svět to dnes umí velmi dobře, ale pořád je rozdíl dívat se na všechno z křesla přes brýle a něco jiného je fyzicky to zažít. Já bych chtěla dělat zážitkovou archeologii. Takovou, kterou si lidé skutečně prožijí.
Setkáváte se v archeologii s mýty, které se pořád vracejí? A je některý z nich váš oblíbený?
Můj oblíbený mýtus, a nakonec se ukázalo, že možná nebude úplně mýtem, je legenda o antické fundaci Olomouce. O tom, jak Gaius Julius Caesar jel na koni, uviděl pahorek, vyjel na něj a tím pahorkem byl údajně olomoucký kopec, takže tady vlastně založil město. Všichni jsme se tomu dlouho smáli. Jenže pak přišel rok 2001 a můj muž v Neředíně společně s kolegy z Archeologického centra objevil příkop, který označil za příkop římských legií. A opravdu patří římské armádě. Pravda, není datovaný do Caesarovy doby, ale do období markomanských válek, tedy asi o dvě stě let později. Ale Římané v Olomouci zkrátka byli. Takže tenhle mýtus se mi úplně vyvracet nedaří. Spíš se stal takovým hezkým, úsměvným příběhem.
Obecně se ale snažím vyvracet jiný mýtus, že dějiny obcí a měst začínají první písemnou zmínkou. To je nesmysl. Když třeba píšu paměti obcí, ráda lidem ukazuji, že jejich historie nezačíná v roce, kdy se o obci poprvé něco napsalo, ale mnohem dřív. Na Hané jsou lidé od šestého tisíciletí před naším letopočtem v zásadě pořád. To je přece mnohem silnější příběh.
Kdyby za tisíc let někdo vykopal něco po vás, co byste si přála, aby si lidé budoucnosti mysleli?
Moje děti vědí, že až umřu, tak mě musí spálit a rozfoukat tam u nás v Myslejovicích, na pravěkém hradišti Spálený kopec, aby po mně vůbec nic nezůstalo a aby do mě žádný archeolog nikdy nerýpal. Takže ani kosti, ani popel.
Ale obecně je asi jedno, co přesně po nás zůstane. Hlavně aby po nás něco zůstalo. A jestli bych si něco přála, tak aby si o nás lidé v budoucnu řekli totéž, co si my dnes uvědomujeme o lidech před námi: že byli stejně chytří jako my, jen měli jiné prostředky. Že je dokázali využívat na úžasné úrovni. Že nebyli hloupější, primitivnější ani žádní barbaři. Kdyby si tohle o nás za tisíc let řekli, tak by to bylo fajn.
Martina Vysloužilová
