„Bohatství mě učinilo chudým.“ Co nám říkají mince olomouckých biskupů? Rozhovor s Filipem Hradilem
25. 06. 2026 – 31. 01. 2027
Vlastivědné muzeum v Olomouci
V předmluvě nové publikace Mincovnictví olomouckých biskupů a arcibiskupů (1585–1664) připomíná arcibiskup olomoucký, Josef Nuzík, že téma peněz a bohatství se opakovaně objevuje už v textech evangelií a pro církev bylo vždy určitým prubířským kamenem věrnosti jejímu poslání. Také proto jsou mince mnohem víc než jen historickými platidly. Jak ukazuje první díl knihy autorů Filipa Hradila, Dana Suchomela a Jana Videmana, odrážejí kromě hospodářsko-ekonomických proměn společnosti i moc a slávu svých vydavatelů. Prostřednictvím mincí a medailí tak publikace otevírá jedinečný pohled do světa olomouckých biskupů raného novověku.
Kniha navazuje na starší katalog. Co tě vedlo k tomu pustit se do nového zpracování tématu?
Od vydání zmiňovaného katalogu uplynulo téměř třicet let. Publikace je pro novou generaci sběratelů obtížně dostupná a v uplynulé době se objevilo množství dříve neznámých ražeb i poznatků. Už od počátku jsme věděli, že nechceme pouze doplnit starší katalog, nýbrž téma nově a komplexně zpracovat. Na rozdíl od původního katalogu jsme se tedy rozhodli rozšířit základní typologii biskupských mincí také o medaile a numismatický materiál představit v podobě variant jednotlivých razidel. K tomu se přidala práce na doprovodných textech, takže celkově se příprava knihy protáhla na necelé tři roky. Hovoříme však pouze o prvním dílu, který zahrnuje léta 1585–1664. V plánu máme ještě další dva.
Když dnes mluvíme o historických mincích, většina lidí si představí především kovové platidlo. Vy ale v knize ukazujete, že mince dokážou vypovídat také o politice, hospodářství nebo ambicích svých vydavatelů. Co tě při práci překvapilo nejvíce?
Na numismatice je krásné, jak úzce propojuje malé předměty s velkými dějinami. Například František kardinál z Dietrichsteina začal po roce 1608 razit mince v krejcarové měně, ovšem na Moravě platila tehdy měna grošová. Biskup tím reagoval na záměry, které prosazoval habsburský dvůr, a ve své podstatě předběhl vývoj, neboť krejcarová měna se v Čechách a na Moravě prosadila až o deset let později.
Biskup a rakouský arcivévoda Leopold Vilém zase nechal razit na přelomu 50. a 60. let 17. století značné množství patnáctikrejcarů, jejichž nominální hodnota byla vyšší než skutečná hodnota stříbra, z něhož byly raženy. Výroba takových mincí přinášela vydavateli zisk, který při velkých objemech ražby nemusel být zanedbatelný. Přestože vládní patnáctikrejcary císaře Leopolda I. měly stejnou kvalitu, dvorská komora vybíjení biskupských patnáctníků kritizovala a zakazovala. Leopold Vilém si ovšem, coby strýc císaře, z uvedených zákazů těžkou hlavu nedělal.
Během práce jsi studoval stovky mincí a medailí. Existuje mezi nimi exemplář, který tě zaujal nejen svou vzácností, ale také příběhem, který se za ním skrývá?
Zajímavá je medaile Františka kardinála z Dietrichsteina z roku 1605. Na první pohled upoutá motivem jabloně obtížené plody, jejíž větve se pod jejich tíhou lámou. Doprovází ji citát z Ovidiových Metamorfóz, který lze volně přeložit jako „Bohatství mě učinilo chudým“. Zdá se, že tato medaile souvisí s kardinálovou životní situací po úmrtí starších bratrů, kdy přešel rozsáhlý rodový majetek do jeho správy a on se stal na nějaký čas hlavou rodu. Získal bohatství, ale zároveň přišel o své nejbližší. Ražba zpracovaná dle rytecké předlohy Aegidia Sadelera patří zároveň k nejvzácnějším Dietrichsteinovým medailím. Známé jsou dnes jen dva exempláře uložené v muzeích ve Vídni a v Berlíně.
Když se na mince a medaile podíváme jako na obrazový pramen, co na nich nejčastěji nacházíme? Jaké symboly, motivy nebo poselství jejich vydavatelé využívali?
Na mincích se nejčastěji setkáváme s portrétem vydavatele a jeho erbem. Byla to vlastně forma propagace a prezentace moci. Mince obíhaly mezi lidmi a nesly informaci o tom, kdo je vydal a jaké postavení zastává. Takové novodobé PR.
Zajímavější jsou medaile, které dávaly větší prostor symbolice. Příkladem mohou posloužit medaile Leopolda Viléma, na nichž se objevuje motiv beránka a lva společně se procházejících u paty kříže. Na břevnu kříže jsou pak umístěny vedle sebe uzda, vavřínová ratolest a oko. Už v 17. století existovalo několik výkladů těchto motivů. Vavřínový věnec může symbolizovat prozíravou opatrnost, uzda zase přísnost ducha a oko Boží vševědoucnost, což souvisí i s biskupovým heslem umístěným nad výjevem ve znění Timore Domini (v bázni Pána). Lev s pasoucí se ovcí nejspíš odkazují ke smíření protikladů, k němuž u Kristova kříže dochází. Promyšlená symbolika v tomto případě ukazuje, že tyto medaile nebyly jen prvoplánovým reprezentativním předmětem, který byl určený k poctění významných návštěv nebo k odměnění věrných služebníků.
Bez rozsáhlých muzejních sbírek by publikace vůbec nemohla vzniknout. Jak důležitou roli při její přípravě sehrála numismatická sbírka Vlastivědného muzea v Olomouci?
Pro vytvoření podobného katalogu potřebujete především dostatek materiálu. Nejde totiž o katalog jedné sbírky, ale o systematické zpracování ideálně všech dnes známých mincí té doby. Aby bylo možné jednotlivé typy a varianty porovnávat, je nutné vycházet z reprezentativních souborů. Sbírka Vlastivědného muzea v Olomouci sehrála při vzniku publikace klíčovou roli, neboť obsahuje skvělou kolekci olomouckých biskupských mincí. Vedle ní jsme pracovali také se sbírkou olomouckého arcibiskupství v Kroměříži, kde se nachází podobně velký a velmi kvalitní soubor biskupských ražeb.
Využili jsme ale materiál i z mnoha dalších paměťových institucí, například z Moravského zemského muzea v Brně, Národního muzea v Praze nebo z muzeí ve Vídni, Budapešti, Drážďanech či Berlíně. Velkou výhodou bylo to, že olomoucká i kroměřížská sbírka prošly digitalizací. Jen z těchto dvou souborů jsme měli k dispozici přibližně 2 200 mincí a medailí. Neméně důležitým zdrojem se navíc stal i aukční trh, který dnes díky internetu umožňuje studovat exempláře ze soukromých sbírek po celém světě.
Proč jsou vlastně mince olomouckých biskupů mezi sběrateli tak ceněné? Čím se liší od jiných historických mincí?
Olomoučtí biskupové a arcibiskupové patřili mezi poměrně malou skupinu církevních hodnostářů, kteří měli právo razit vlastní mince. Ve středoevropském prostoru nebylo takových vydavatelů mnoho. Vedle salcburských arcibiskupů nebo vratislavských biskupů patřili právě olomoučtí biskupové mezi nejvýznamnější církevní emitenty mincí. Zároveň se těchto mincí nedochovalo příliš mnoho, respektive jejich emise nebývaly příliš početné. A právě to z nich dělá atraktivní sběratelské či investiční předměty. V předkládaném prvním dílu jsme identifikovali na dvě stě základních typů mincí a medailí, přičemž řada z nich je známá jen z jednoho exempláře.
Velkou pozornost věnujete v knize variantám mincí. Proč jsou pro numismatiky tak důležité?
Každá varianta přináší informaci o novém razidle. Někdy jde jen o drobnou odchylku v opisu nebo v obraze mince. Díky těmto změnám lze ovšem sledovat vývoj ražby, její chronologii, rozsah jednotlivých emisí a napovídá to i o vzácnosti konkrétních mincí. Pro laika mohou být nepatrné rozdíly hůře postřehnutelné a svým způsobem nezajímavé, ale pro odborníky a sběratele mají velký význam. Proto jsme u každé varianty dokládali její vyobrazení i místo uložení, což považuji za velký přínos publikace.
V knize se objevují také mincmistři a jejich značky. Kdo vlastně byli lidé, kteří stáli za výrobou mincí?
Mincmistři nebyli většinou ti, kdo mince fyzicky razili. Spíše šlo o správce či nájemce mincovny. Zajišťovali nákup kovu, odpovídali za provoz mincovny, kvalitu výroby, ručili za to, že mince budou mít předepsanou hmotnost a obsah drahého kovu. Na výrobním procesu se podílela i řada dalších profesí, například rytci, pregéři, kovolitci. Mincmistr ale nesl za celý proces výroby odpovědnost a jeho značka na minci byla vlastně určitou garancí kvality.
Do jaké míry byla výroba mincí otázkou byznysu? Jak důležitou roli hrály v celém procesu peníze?
Dalo by se říci, že peníze byly až na prvním místě. Právo razit mince nebylo jen otázkou prestiže, nýbrž pohlíželo se na něj jako na každé jiné podnikání. Muselo přinášet zisk. Ten byl vždy závislý na výkupních cenách stříbra a výrobních nákladech. Pokud tyto byly nižší než nominální či kurzovní hodnota ražené mince, pak bylo vše správně a mincovní pán se mohl těšit z většího či menšího zisku.
Docházelo při mincovní výrobě také k podvodům?
Samozřejmě. I když je třeba říci, že v případě olomouckých biskupů tomu tak v pravém smyslu slova nebylo. Nejčastěji šlo o snahy mírně snižovat obsah drahého kovu v minci nebo její hmotnost, z důvodu rentability výroby běžných mincí. Hranice mezi falzátorstvím a hospodářskou strategií tak nemusí být na první pohled jasně rozlišitelná. Máme například zprávy o mincmistru Albrechtovi, který byl počátkem roku 1614 propuštěn ze služeb olomouckého biskupa právě kvůli podezření, že razil mince s nižším obsahem stříbra. Zajímavé ale je, že se k němu biskup zachoval poměrně vstřícně, a dokonce mu poté uhradil dlužnou částku za výrobu razidel.
Padělání mincí ale bývalo považováno za velmi závažný zločin. Jaké tresty tehdy hrozily?
Penězokazi, kteří většinou pokoutně vybíjeli mince z mědi a jejich povrch postříbřili nebo pocínovali, museli počítat s těmi nejtvrdšími tresty, jako bylo například vaření v oleji. Důvod byl jednoduchý, falšování mincí poškozovalo důvěryhodnost příslušného mincovního pána, okrádalo lidi, kteří falešné mince obdrželi, a ve výsledku podkopávalo hospodářství celé země.
Narazili jste během výzkumu také na mince, které jsou dnes známé jen v jediném exempláři?
Ano, takových případů je několik. Například jeden ze dvou typů desetidukátu biskupa Leopolda Viléma je znám pouze v jediném exempláři uloženém ve sbírkách Vlastivědného muzea v Olomouci. Podobně existují i další typy převážně zlatých mincí, které známe pouze z jednoho dochovaného kusu. V případě zlatých mincí se většinou nejednalo o mince určené pro běžný oběh. Pohybovaly se někde na pomezí mince a medaile. Často sloužily jako reprezentativní dary nebo odměna za služby. Byly vyráběny v malém množství a dnes jsou mimořádně vzácné.
Dá se u takových unikátů vůbec odhadnout jejich hodnota?
To je vždy velmi složité. Skutečnou hodnotu ukáže vždy až aukce.
Kniha je beznadějně vyprodaná krátce po vydání. Překvapil tě takový zájem?
Ano i ne. Čekali jsme, že o ni asi zájem bude, protože trh s numismatickým materiálem je dlouhodobě velmi aktivní, ale nikdo z nás si nepředstavoval, že bude náklad ihned rozebrán.
Je publikace určena především sběratelům, nebo si v ní najdou něco zajímavého i lidé, kteří se numismatikou běžně nezabývají?
Samozřejmě jde především o odborný katalog, takže nejvíce informací v něm najdou sběratelé, numismatici nebo historici. Snažili jsme se ale, aby kniha nebyla jen soupisem mincí. Proto jsme ke každému biskupovi zařadili také texty, které přibližují dobu, ve které žil, a okolnosti vzniku jednotlivých ražeb. Čtenář tak může lépe pochopit, proč mince vznikaly, k čemu sloužily a jak souvisely s politickým nebo hospodářským vývojem své doby.
Zajímají se podle vás o numismatiku i mladší generace, nebo jde spíše o zálibu starších sběratelů?
Myslím si, že zájem mezi mladšími lidmi stále existuje. Numismatika se dotýká sběratelské vášně a investiční racionality, které propojuje s láskou k historii. Oslovuje tedy různé skupiny lidí. Když se podívám na setkání České numismatické společnosti, stále mezi účastníky vidím i mladší ročníky.
První díl mapuje období od konce 16. století do roku 1664. Znamená to, že už nyní pracujete na pokračování?
Ano. Od začátku bylo zřejmé, že se veškerý materiál do jednoho svazku nevejde. Výsledná publikace by byla příliš rozsáhlá, takže by se dala jen těžko uzvednout. Druhý díl by měl navázat obdobím Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna, za jehož působení vzniklo velké množství ražeb, a skončit zrušením biskupské mincovny v Kroměříži v roce 1759. Třetí plánovaný svazek pak představí moderní numismatický materiál spojený s olomouckými biskupy, a to až do roku 2027. Je toho opravdu hodně, na co se těšit!
Martina Vysloužilová
Knihu vydalo Vydavatelství Univerzity Palackého.
