O tradice bychom měli pečovat. Jsou součástí historie i naší kulturní identity
29. 07. 2026 – 31. 12. 2026
Vlastivědné muzeum v Olomouci
Existují příběhy, které nenajdete v kronikách ani archivech. Žijí jen v paměti a znalostech lidí. V okamžiku, kdy jejich vypravěči odejdou, mizí často navždy. Etnografka Vlastivědného muzea v Olomouci Andrea Mrkusová jezdí po Olomouckém kraji. Nehledá senzace. Hledá vzpomínky. Dokumentuje tradice i lidová řemesla. A někdy stačí jediný rozhovor, aby se podařilo zachránit kus historie.
Když tě dnes člověk potká mezi kroji, tradičními řemesly a lidmi, kteří uchovávají staré zvyky, řekl by, že ses pro etnografii narodila. Jenže ono to bylo trochu jinak, že?
(smích) Ano, vlastně vůbec ne. K etnografii jsem se dostala tak trochu oklikou a dnes jsem za to strašně ráda.
Původně jsem studovala dějiny umění se zaměřením na památkovou péči. Fascinovaly mě historické stavby, architektura, kostely, hrady, zámky nebo výtvarné umění. Představovala jsem si, že jednou budu pracovat právě v oblasti péče o hmotné kulturní dědictví. Jenže to bylo trochu jinak… Už během magisterského studia jsem dostala nabídku nastoupit jako etnografka do Muzea v přírodě Rymice. Upřímně jsem tehdy ani netušila, jak moc mi tahle práce změní život. Naprosto mě to pohltilo. Najednou jsem z toho „vyššího umění“ přestoupila na to lidové, v prostředí krásné lidové architektury jihovýchodní Hané. A právě tam jsem pochopila jednu zásadní věc. Sebekrásnější stavba je vlastně jen kulisa, pokud neznáme příběhy lidí, kteří v ní žili. Začala mě fascinovat každodennost. Jak lidé slavili, jak pracovali, co uměli vlastníma rukama vytvořit, jaké zvyky dodržovali, nebo proč některé tradice přežily stovky let. V tu chvíli jsem věděla, že jsem našla obor, kterému se chci věnovat. Po čase jsem se dostala i ke studiu etnologie na Masarykově univerzitě, které mi stále rozšiřuje obzory.
Přitom ses od svého původního oboru vlastně úplně nevzdálila.
Vůbec ne. Dnes mám pocit, že se mi obě cesty krásně propojily. Památková péče mě naučila dívat se na kulturní dědictví jako na něco, co má obrovskou hodnotu a zaslouží si ochranu. Jenže jsem postupně zjistila, že vedle hradů, zámků nebo obrazů existuje ještě jedna obrovská část našeho kulturního bohatství, která je mnohem zranitelnější. Tou je nemateriální kulturní dědictví.
Co si vlastně mám pod pojmem nehmotné kulturní dědictví představit? Mám pocit, že většina z nás si pod tímto pojmem představí právě ty hrady a obrazy.
To je úplně přirozené. Když se řekne kulturní dědictví, většině z nás se vybaví právě historické stavby nebo umělecká díla. Jenže vedle nich existuje ještě druhá, neméně důležitá část našeho dědictví, která se nedá vystavit do vitríny ani zavřít do depozitáře. Jsou to tradice, obyčeje, řemeslné dovednosti, lidové písně, slavnosti nebo třeba znalosti, které si lidé po generace předávají mezi sebou. To všechno tvoří nehmotné kulturní dědictví. Je neoddělitelně spojené s naší společností a vyvíjí se společně s lidmi. Právě proto je mnohem křehčí. Zatímco hrad je možné opravit, zaniklou tradici nebo zapomenuté řemeslo už mnohdy nikdo nevrátí.
Dá se říct, že jde hlavně o lidskou paměť?
Přesně tak. Dnes to vnímám tak, že moje práce není jen o dokumentování tradic. Je především o zachycování lidské paměti. Když přijedu do nějaké obce, nezajímá mě jen průběh slavnosti nebo to, jak se vyrábí určitý předmět. Současně mě zajímá, proč je to pro místní důležité, co si o tom pamatují jejich rodiče a prarodiče, jak se tradice proměnila a co pro ně znamená dnes. Často si lidé ani neuvědomují, že právě oni jsou nositeli něčeho výjimečného. Mají pocit, že jen dělají to, co se u nich doma vždycky dělalo. Jenže ve skutečnosti uchovávají kus historie. A když odejde poslední člověk, který si na to pamatuje, může zvyk nebo řemeslo zmizet úplně.
Co tě na této profesi baví nejvíc?
Asi lidé. Zní to možná jednoduše, ale opravdu je to tak. Bez nich by totiž neexistovalo ani nehmotné kulturní dědictví. Tradice nejsou uložené v knihách nebo v muzeích. Žijí v lidech, kteří je předávají dál. A právě možnost potkávat takové pamětníky je na mé práci to nejkrásnější. Mám obrovské štěstí, že se setkávám s těmi, kteří celý život zasvětili řemeslu nebo udržování nějakého zvyku. Obdivuji jejich znalosti, trpělivost i pokoru. Často si ani neuvědomují, jak výjimečné to, co umí, vlastně je. Berou to jako samozřejmost, protože se to naučili od svých rodičů nebo prarodičů. Já sama o sobě říkám, že jsem spíš teoretik než praktik. Nejsem zručný člověk, který by dokázal uplést košík nebo vyšít kroj. Když jsem si zkusila košíkářství, košík se mi rozpadl. (smích) O to větší respekt mám k těm, kteří tyto dovednosti ovládají. Baví mě učit se od nich, naslouchat jim a být prostředníkem, který jejich znalosti pomůže předat dál.
Vzpomeneš si na chvíli z terénu, osobní setkání, kdy sis uvědomila, že tvoje práce má opravdu smysl?
Takových okamžiků je naštěstí hodně, ale jeden mi utkvěl v paměti opravdu silně.
Dlouhodobě se věnuji tradici slavností Ježíškových Matiček a Matiček na Hané. Je to fenomén, který je dnes zapsaný na krajském i celostátním Seznamu nemateriálního kulturního dědictví. Při výzkumu jsem se snažila dohledat pamětníky a podařilo se mi najít paní Janu Prečovou z Lošova, která byla Ježíškovou Matičkou v roce 1968. Možná to na první pohled nezní nijak výjimečně, ale právě ten rok byl naprosto zásadní. Tradice byla spojená s církví, a po nástupu komunistického režimu se podobné průvody přestaly konat. Rok 1968 přinesl krátké uvolnění a lidé se rozhodli průvod znovu uspořádat. Bylo to vlastně odvážné gesto. Seděla jsem naproti ženě, která tehdy byla mladou jednadvacetiletou dívkou, a poslouchala její vzpomínky. Najednou jsem si uvědomila, že nemluvím jen o nějaké tradici. Přede mnou seděl člověk, který byl její součástí a nesl v sobě zkušenost celé jedné doby. Takové chvíle se nedají ničím nahradit.
Musíš si získat velkou důvěru. Jak se to dělá? Existuje nějaký recept?
Žádné fígle nemám. Nemyslím si, že existuje univerzální návod. Spíš věřím tomu, že lidé velmi rychle poznají, jestli je váš zájem opravdový.
Když přijedu do nějaké obce, nejedu tam nikoho hodnotit ani zkoušet. Přijedu dokumentovat zvyky nebo řemesla a učit se. Myslím, že právě to lidé vycítí. Poznají, že vám opravdu upřímně záleží na tom, aby jejich zkušenosti nezmizely. Že je neposloucháte jen proto, abyste si odškrtla další terénní výzkum, ale protože vás jejich příběh skutečně zajímá. Velkou roli hraje i to, že člověk musí být v terénu. Etnograf nemůže sedět jen v kanceláři. Musí poznat prostředí, vracet se na stejná místa, potkávat stejné lidi. Teprve pak vznikne důvěra a s ní i příběhy, které by vám při první návštěvě nikdo nevyprávěl.
Stává se ti, že tě nejvíc překvapí člověk, od kterého bys to vůbec nečekala?
Ano, a vlastně docela často. Místo, kde bych to vůbec nečekala a narazím doslova na svatý grál.
Když hledám pamětníky nebo nositele tradic, lidé mi samozřejmě doporučují, za kým mám jít. Ale paradoxně se mnohdy nejvíc dozvím od těch, které mi nikdo nedoporučí. Někdy dokonce zazní věta: „Za tím radši nechoďte.“ A právě tehdy zbystřím. Ty neočekávané zdroje jsou ty nejlepší. Často se ukáže, že právě ten skrytý člověk zná spoustu souvislostí, které ostatním unikají. Má doma fotografie, staré zápisky nebo si pamatuje detaily, které už nikdo jiný nezná. To jsou okamžiky, kdy si znovu uvědomím, jak důležité je nespoléhat jen na první doporučení, ale hledat dál.
Můžeš každému příběhu hned věřit? Nebo se stává, že lidé vzpomínají trochu jinak, než jak se věci skutečně odehrály?
To je úplně přirozené a člověk to za ty roky pozná, už má na to čuch. Lidská paměť není archiv a každý si události pamatuje trochu jinak. Právě proto je práce etnografa založená na porovnávání různých zdrojů. Mluvím s více pamětníky, procházím archivní materiály, staré fotografie i kroniky. Nesnažím se najít jednu jedinou „správnou“ verzi příběhu. Spíš skládám mozaiku z mnoha různých pohledů.
Často slýcháme, že mladé lidi tradice nezajímají. Ty ale trávíš spoustu času v terénu. Vidíš to stejně?
Úplně ne. To je možná častý názor, ale moje zkušenost je jiná. Když jezdím po Hané a navštěvuji folklorní akce nebo místní spolky, vidím spoustu mladých lidí i dětí. Krásným příkladem je pro mě Velká Bystřice, kterou s oblibou označuji za mekku folkloru na centrální Hané. Je tam opravdu hodně lidí, kteří folklorem žijí. Samozřejmě často vyrůstají v rodinách, kde už folklor zakořeněný je. Ale právě tak to přece fungovalo vždycky. Láska k folkloru a tradicím se nepředávají z učebnic, ale v rodinách, mezi lidmi a v komunitách.
Mluvíme o tradicích, ale stejně důležití jsou lidé, kteří je umějí. Je dnes těžké najít skutečné rukodělné mistry?
Ano, a čím dál těžší. Některé techniky dnes ovládá jen několik jednotlivců. Krásným příkladem jsou hanácké pantléky – bohatě zdobené koruny hanáckých nevěst, které jsou součástí obřadního hanáckého kroje. Jejich výrobu dnes na špičkové úrovni ovládá jen několik málo mistryň. Nejsou to přitom dovednosti, které se člověk naučí za víkendový kurz. Vyžadují roky praxe, trpělivosti a předávání zkušeností přímo od zkušeného mistra. O to důležitější je tyto lidi podporovat a dokumentovat jejich práci. Těm nejlepším je možné udělit titul Mistr tradiční rukodělné výroby. Pokud by své znalosti neměli komu předat, mohly by některé tradiční techniky postupně zaniknout.
Čím víc se s nimi setkávám, tím větší k nim mám respekt. Když si člověk některé techniky zkusí vlastníma rukama, rychle pochopí, že to vůbec není jednoduché. Je to vidět třeba na hanáckém kroji. Naše mistryně Jarmila Vítoslavská říká, že jen vyšití jediné hanácké zástěry může trvat až 900 hodin. To jsou měsíce soustředěné ruční práce.
Pravidla pro zápis na Seznam nemateriálního kulturního dědictví se v poslední době změnila. Co to znamená v praxi? Mění se pohled na to, co vlastně považujeme za kulturní dědictví?
Určitě ano. Je to poměrně zásadní změna. Dříve se seznam zaměřoval především na tradiční lidovou kulturu, dnes se jeho záběr výrazně rozšířil. Zapisovat lze i tradice, které nevznikly ve venkovském prostředí, ale jsou spojené například s městy nebo aristokratickým prostředím. Otevírají se tak úplně nové možnosti i pro náš kraj. V Olomouckém kraji by se v budoucnu mohlo uvažovat třeba o zápisu procesí ke cti svaté Pavlíny v Olomouci nebo o tradici výroby ručního papíru ve Velkých Losinách. Nositelé tradic se na mě mohou ve věci nominace k zápisu do krajského Seznamu obrátit. Zároveň je důležité si uvědomit, že kulturní dědictví není něco uzavřeného. Nové tradice vznikají neustále a je to přirozený proces. Pokud je lidé přijmou za své, předávají je dalším generacím a stanou se součástí jejich identity, mohou být jednou stejně cenné jako tradice staré stovky let. Napadají mě např. tradice maturitních plesů, šermířských spolků nebo sokolská cvičení.
Žijeme ale v době sociálních sítí, kdy se všechno šíří během několika hodin. Je to pro tradice spíš výhoda, nebo riziko?
Má to obě stránky. Sociální sítě mohou být skvělým nástrojem, jak tradice představit mladší generaci nebo upozornit na jejich hodnotu. Zároveň ale platí, že ne každé tradici velká publicita prospívá. Jsou obyčeje, které žijí především díky místní komunitě. Když se kolem nich najednou objeví obrovský zájem, mohou se začít měnit. Přijedou návštěvníci, média, objeví se stánky nebo doprovodný program, z komorní události se postupně stane atrakce a ti, kdo ji pomáhali po generace udržovat, v nich přestanou vidět smysl. Proto je podle mě důležité vždy přemýšlet, co konkrétní tradici skutečně pomůže. Některé publicitu potřebují, např. Jízda králů., jiné je lepší chránit citlivěji a nemluvit o nich.
Když tě člověk poslouchá, možná si řekne: je to krásné, ale proč je vlastně důležité tradice dokumentovat? Proč bychom se o ně měli zajímat?
Myslím si, že každý z nás potřebuje vědět, odkud pochází. Když neznáme své kořeny a vlastní historii, velmi snadno ztratíme vztah k místu, kde žijeme, i k lidem, kteří tu byli před námi. Tradice nejsou jen hezké kroje nebo slavnost jednou za rok. Jsou to zkušenosti několika generací. Je v nich ukrytý způsob života našich předků, jejich práce, hodnoty. To všechno vytváří naši kulturní identitu. Nemyslím si, že bychom měli žít stejně jako oni. Doba se mění a je to přirozené. Ale bylo by škoda zapomenout, odkud jsme přišli. Právě poznání minulosti nám pomáhá lépe chápat současnost.
Možná jednou za padesát nebo sto let přijde někdo, kdo bude chtít nějakou tradici obnovit nebo se o ní dozvědět víc. A právě tehdy budou důležité všechny rozhovory, fotografie, archivní materiály i poznámky z terénu, které dnes vznikají. Byla bych ráda, kdyby po mně zůstala práce, která bude mít smysl i pro lidi, které nikdy nepotkám. Aby si jednou mohli otevřít materiály ve Vlastivědném muzeu a díky nim pochopili, jaké tradice se na Hané udržovaly, kdo je vytvářel a proč byly pro místní obyvatele tak důležité.
Na závěr ještě pozvánka. Na podzim v muzeu chystáte Řemeslný jarmark. Proč by si ho veřejnost neměla nechat ujít?
Především kvůli setkání s lidmi, kteří tradiční řemesla stále ovládají. Návštěvníci uvidí mistry přímo při práci a budou mít možnost si s nimi popovídat o jejich řemesle. Představí se například štukatér, kartáčník, kovář nebo řezbář. Chybět nebudou ani ukázky zpracování ovčí vlny, předení a tkaní. Nebude to jen přehlídka hotových výrobků, ale jedinečná příležitost nahlédnout pod ruce lidem, kteří uchovávají tradiční dovednosti a předávají je dalším generacím. Akce se koná v sobotu 19. září.
Martina Vysloužilová
Andrea Mrkusová je vedoucí Regionálního pracoviště pro nemateriální kulturní dědictví Vlastivědného muzea v Olomouci. Ve své odborné praxi se věnuje dokumentaci folkloru, obyčejové tradice, společenských zvyků, slavností a lidových řemesel v Olomouckém kraji. V rámci svého pracoviště spravuje agendu titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Olomouckého kraje a Seznamu nemateriálního kulturního dědictví Olomouckého kraje. Zastává názor, že paměť regionu lze skládat i jen z malých střípků, ze kterých postupem času vznikne hodnotný celek.
