Celý život jsem pracovala s čísly. V muzeu jsem objevila úplně jiný svět

02. 09. 2026 – 31. 12. 2026

Vlastivědné muzeum v Olomouci

Alexandra Rafajová se původně věnovala ekonomii a účetnictví, dnes je v důchodu a provází návštěvníky Vlastivědného muzea v Olomouci. Historie ji postupně pohltila a největší radost má ve chvíli, kdy lidé odcházejí spokojení a shodně říkají, že se jim v muzeu líbilo a rádi se vrátí.  

Profesní život jsi spojila s ekonomií. Co tě později přivedlo k tomu, že jsi začala hledat novou aktivitu v oblasti kultury?

Po těžkém období, kdy mi zemřel manžel, jsem věděla, že nemůžu zůstat doma. Nejdřív jsem se přihlásila k soudu jako přísedící. Zkoušela jsem se hlásit i do jiného muzea, ale tehdy mi vůbec neodpověděli. Potom mi kamarádka řekla, že Vlastivědné muzeum hledá zaměstnance. A vyšlo to!

Léta ses pohybovala ve světě čísel, kde platí přesná pravidla, zatímco při práci s návštěvníky můžeš reagovat na jejich zájem a do výkladu vložit také něco osobního. Jak velká změna to byla?

Možná mi to ani nepřišlo tak zásadní, protože i tady si člověk musí hodně pamatovat, včetně čísel. Změna to ale byla v tom, že při výkladu můžu víc improvizovat. U účetnictví je všechno dané – jedna a jedna jsou dvě a konec. Tady může člověk do vyprávění vložit víc svého a přizpůsobit se tomu, kdo před ním stojí.

Vzpomínáš si ještě na svoji úplně první směnu v muzeu? Jaké to bylo přijít do neznámého prostředí rovnou během muzejní noci, kdy bývá v expozicích velké množství lidí? Nebyl to pro tebe šok?

Moje první směna byla právě muzejní noc a strávila jsem ji u výstavy o mušlích. Bylo tam hrozně moc lidí a já jsem ještě pořádně nevěděla, co návštěvníci mohou a co už ne. Chodili tam kurátoři, ale já tehdy ani nevěděla, kdo je kdo. Měla jsem hlavně strach, aby se něco nepokazilo nebo se někomu něco nestalo. Byl tam i písek, ve kterém děti mušličky vyhrabávaly, a také síť. Nebyla jsem nervózní z mluvení, spíš jsem si nebyla jistá pravidly a zodpovědností.

Když jsi do muzea nastoupila, musela sis osvojit velké množství informací z historie i dalších oborů, které předtím nebyly tvojí profesí. Jak jsi se na práci připravovala a kdo ti pomáhal?

Muzeum jsem si už předtím několikrát prošla a potom jsem si všechno znovu četla. V mém věku samozřejmě nezůstane všechno v hlavě hned napoprvé. Něco jsem si dohledávala, zjišťovala jsem informace o budově a hodně mi pomohl kolega Daniel, který měl řadu věcí sepsaných. Když jsem něco nevěděla, ptala jsem se nebo poslouchala, jak vykládají ostatní. Byla jsem člověk spíš přes finance než přes historii, ale historie mě chytla. Dodnes si informace doplňuji a každou novou krátkodobou výstavu se musím znovu naučit.

Návštěvníci přicházejí s různými očekáváními: někteří si chtějí expozici projít sami a v tichu, jiní se rádi ptají a povídají si. Jak zjistíš, koho oslovit, a co tě na těchto setkáních nejvíc baví? Je tam asi zapotřebí notná dávka empatie…?

Návštěvníci jsou opravdu různí. Někteří si chtějí výstavu projít bez řečí, jiní jsou komunikativní a začnou se bavit třeba i o úplně jiných, někdy i osobních věcech. Když vidím, že se někdo u něčeho zastavil a váhá, jestli se zeptat, zkusím mu něco říct. Někdy poznám, že o to nestojí, a stáhnu se. Jiní se začnou ptát dál, a nakonec s nimi projdu třeba celou výstavu. Člověk se musí snažit odhadnout, co konkrétní návštěvník potřebuje.

Vybavíš si některé setkání, které začalo docela nenápadně, ale nakonec se proměnilo v dlouhý a otevřený rozhovor, na jaký se nezapomíná?

Jednou jsem tu potkala paní s pánem, kteří na mě zpočátku působili trochu přísně. Upozornila jsem je na sochu z lipového dřeva, která zároveň sloužila jako včelí úl, a dali jsme se do řeči. Nakonec jsme se dostali až k politice a nadávali jsme na všechno možné. První dojem někdy opravdu klame.

Co ti při práci udělá největší radost a podle čeho poznáš, že návštěvníci neodcházejí jen s novými informacemi, ale také se skutečným zážitkem?

Největší radost mám, když se s návštěvníky loučím a oni řeknou: „Vy to tu máte tak krásné, mně se to tady líbí.“ Nemusím s nimi předtím ani projít celou výstavu. Když to během dne řekne víc lidí a vidím, že odcházejí rozzáření, opravdu mě to těší. Také je ráda lákám na další akce, třeba na den vojenských kuchyní nebo na podzimní jarmark. Někteří lidé se vracejí opakovaně. Na výstavu Příběhy palných zbraní přišli někteří třeba pětkrát a už jsme se skoro znali. Hodně se vracejí také maminky s dětmi ke zvířátkům.

Ve stálých expozicích je mnoho předmětů a příběhů, kterých si lidé bez upozornění nemusí všimnout. Na které exponáty příchozí nejraději upozorňuješ a proč právě na ně?

Upozorňuji hlavně na náš glóbus, protože mě opravdu zaujal a připadá mi výjimečný. Potom na model sloupu Nejsvětější Trojice, kde vyprávím o zobrazených světcích. A třetí věcí je zmiňovaná socha z lipového dřeva. Té si lidé často sami nevšimnou, ale když je na ni upozorním, zajímá je. Když přijdou děti, ukazuji jim často u modelu vojenského ležení, jak vozy chránily tábor. Také to je baví.

Existují otázky, které se mezi návštěvníky opakují a zároveň ukazují, že si předměty opravdu pozorně prohlížejí a přemýšlejí o jejich původu nebo autenticitě?

V poslední době se mě několikrát ptali, jestli jsou vystavené mince a medaile originály, nebo kopie. Odpovídám, že nejsem kurátorka a vím pouze, že ne všechno jsou originály. Ale konkrétně to nevím. Hodně se zajímají také o model sloupu Nejsvětější Trojice, protože samotný sloup se teď postupně odkrývá a předtím byl zakrytý. V Příběhu kamene jsem zase vyprávěla o lodích. Jeden pán mi říkal, že než byla malá loď vyzdvižena, možná na ní sám stál, i když si tím nebyl jistý. Právě taková osobní spojení jsou zajímavá.

Myslíš si, že je při provázení výhodou také tvoje životní zkušenost, díky které jsi byla po celý život v kontaktu s lidmi a naučila se vnímat jejich různé povahy a reakce?

Určitě na tom něco bude. Celý život jsem pracovala s lidmi a dnes mi to pomáhá se v nich orientovat. Ne vždycky člověka přečtu správně – někdy mě mile překvapí, jindy raději trochu couvnu. Většinou ale poznám, jestli se chce něco dozvědět. Když zájem má, snažím se mu věc vysvětlit. Ne vždycky všechno vím a otevřeně říkám: pokud vím, povím; pokud nevím, dohledám to nebo se zeptáme.

Když odhlédneme od samotných znalostí a kontaktu s návštěvníky, co ti tato práce přináší osobně?

Dává mi pocit, že jsem potřebná. Že ještě ve svém věku dokážu něco předat a že mě nepotřebuje jen rodina. Možná je to zvláštní pocit, ale pro mě je důležitý. A když mi návštěvníci poděkují nebo něco hezkého napíšou do knihy, nabíjí mě to a mám z toho radost.

Tvoje aktivita nekončí odchodem z muzea. Jak si život v důchodu skládáš, aby v něm zůstával prostor pro práci, kulturu i další zážitky?

Kromě toho, že jsem tady opravdu ráda, chodím na výstavy, koncerty, do divadla i do kina. Snažím se tomu životu vyjít vstříc. Nejde jen o práci. Samozřejmě jsem ráda i za peníze, protože z důchodu bych si některé kulturní zážitky dovolit nemohla. Není to ale pro mě prvořadé.

Co bys vzkázala seniorům, kteří mají pocit, že ukončením pracovního poměru končí také aktivní část jejich života, případně se nové práce nebo jiné činnosti obávají?

Záleží na nich, jak si život po důchodu uspořádají. Když člověk skončí pracovní poměr, není tím odepsaný. Musí ale sám chtít a vědět, co ho zajímá. Není na to jedna univerzální rada. Potkala jsem i lidi, kteří se ptali, jak to v muzeu chodí, a bylo vidět, že by možná chtěli něco podobného zkusit, ale nemají odvahu nebo mají strach, že by to nezvládli. Já jen doufám, že mi zdraví bude sloužit co nejdéle, abych tu mohla být. Protože mě to opravdu baví.

Martina Vysloužilová

Alexandra Rafajová (72 let) vystudovala ekonomiku a řízení průmyslu. Narodila se a studovala v Ostravě, její rodina má však hluboké olomoucké kořeny. Babička zpívala v kostele na Svatém Kopečku, maminka se narodila v Olomouci a dědeček, který pracoval jako strojvedoucí, byl později přeložen do Ostravy. Do Olomouce se vrátila téměř před padesáti lety a své zázemí zde dnes mají také její děti a vnoučata. Jak sama říká, rodina se tak vrátila tam, odkud původně pochází.