Muzeum představí dva hudební klenoty. Co odhalilo jejich restaurování?
03. 09. 2025 – 02. 02. 2026
Vlastivědné muzuem v Olomouci
Barokní kontrabas, který byl dlouho připisován jinému mistrovi, a klavichord, jenž kdysi patřil významnému olomouckému nakladateli a knihkupci Romualdu Prombergerovi. Dva unikátní hudební nástroje, dva napínavé příběhy a jedno velké úsilí o jejich záchranu. Výstava Zachráněné tóny ve Vlastivědném muzeu v Olomouci ukazuje nejen náročnou práci restaurátorů, ale také odhaluje kulturní dědictví města v nových souvislostech. O tom, co všechno obnáší zachránit hudební nástroj, a proč se vyplatí přijít na výstavu od 19. září, vypráví kurátorka Veronika Sovková.
Výstava se jmenuje Zachráněné tóny. Název je sám o sobě hodně poetický a vybízí k otázce, co přesně si pod záchranou máme představit? Znamená to především restaurování předmětů, nebo je to také o uchování jejich příběhů?
Obě roviny se tady přirozeně prolínají. Naší vizí, jako kurátorů, je jednou ročně veřejnosti představit sbírkový předmět, který prošel náročným restaurátorským zásahem. Náročným jednak proto, že se jedná o finančně velmi nákladný proces a za další vyžaduje zásah specialistů. Na takto unikátní historické předměty je totiž třeba najít skutečné mistry oboru. Záchrana tedy spočívá nejen v zastavení degradačních procesů a uložení předmětu do vhodných podmínek v depozitáři, ale také v oživení příběhů a souvislostí, které se k němu vážou.
Letos veřejnosti představíte hned dva mimořádné hudební nástroje: barokní kontrabas a klavichord. Můžete přiblížit, co o jejich původu a stáří víme?
Tyto předměty jsou ve sbírkách olomouckého muzea už dlouho. U kontrabasu jsme věděli, že jde o barokní nástroj z 30. let 18. století. Dlouhou dobu byl připisován houslaři Martinu Brunerovi, ale teprve při jeho obnově se podařilo pod nánosem špíny a plísní odhalit vinětu „Johann Strobl Olmütz173?“. To byl moment největšího překvapení! Autorem je tedy Jonahann Strobl, s největší pravděpodobností Brunerův učitel. Oba patřili k nejvýznamnějším olomouckým houslařům své doby.
U klavichordu se vám zase podařilo určit, že jeho tvůrcem je kutnohorský varhanář Thomas Wokurka. To je významné, protože klavichordy bývají často anonymní. Určitě jste měli velkou radost…
Ano, to je jasné! Klavichord má neméně zajímavou historii, i když je mladší, než kontrabas Patřil Romualdu Prombergerovi, významnému olomouckému nakladateli a knihkupci. A později se ocitl v domácnosti jeho neteře Jitky, provdané za známého ilustrátora Adolfa Kašpara. Tím se s nástrojem propojuje i kulturní a intelektuální prostředí Olomouce přelomu 19. a 20. století. Kašpara s Prombergerem pojilo hluboké přátelství a také spolupráce, kdy slavný umělec ilustroval mnohé knihy, které podnikatel vydával. Manželé Kašparovi měli svůj druhý domov v nedalekých Lošticích, kde často pobývali. A právě tam se vzácný klavichord nacházel. Nám se podařilo i dohledat fotografii, na které hraje dcera manželů Kašparových v loštickém domě na vystavovaný nástroj. I tuto fotografii si budou moci návštěvníci výstavy prohlédnout.
Proč jste si pro obnovu a výstavu vybrala právě tyto dva konkrétní předměty?
Byla to kombinace několika faktorů. Kontrabas mě lákal už dlouho, protože byl ve velmi špatném stavu. A věděla jsem, že jde o mistrovský, navíc olomoucký nástroj. A také jsem měla kontakt na špičkovou houslařskou dílnu, která jej dokázala zachránit. Podobné to bylo u klavichordu: vzácný, málo známý nástroj s jasnou vazbou na významné osobnosti města. A opět možnost nechat jej opravit ve skvělé specializované restaurátorské dílně. Díky grantům Ministerstva kultury ČR jsme mohli oba projekty realizovat.
Když se řekne restaurování hudebního nástroje, laik si možná představí jen opravu poškozeného dřeva nebo třeba výměnu strun. Jak náročný proces to ve skutečnosti je a co všechno museli odborníci udělat, aby se tyto dva nástroje vrátily do života?
Jedná se o velmi náročný proces. Oba nástroje bylo totiž nutné kompletně rozebrat, přičemž restaurátoři vždy zachovávají maximum původního materiálu. Náhrada přichází v úvahu až tam, kde už jiná možnost není. Kontrabas restauroval Dominik Matúšů z dílny Pavel Celý ve Zlíně, klavichord měl na starost odborník Jan Bečička. Díky nim se oba nástroje vrátily do hratelného stavu.
Klavichord jako nástroj není široké veřejnosti příliš známý. V čem je tento konkrétní exemplář výjimečný a proč stojí za to jej vidět naživo?
Je to opravdu vzácnost. Podle odborných soupisů z 90. let 20. století existuje ve světových sbírkách kolem 400 kusů tohoto nástroje. V českých a moravských sbírkách jich je pouhých 38. Navíc se rozlišují klavichordy „volné“ a „vázané“ a my máme právě ten starší, vázaný typ. Už tím, jak relativně málo klavichordů v muzejních i soukromých sbírkách existuje, je nástroj unikátní.
Výstava se ale netýká jen samotných nástrojů, ale snaží se také vykreslit širší dobový a kulturní kontext. Co všechno kromě kontrabasu a klavichordu návštěvníci uvidí a jaké příběhy objeví?
Součástí jsou fotografie dokumentující průběh restaurování, portréty Romualda Prombergera a Adolfa Kašpara, ukázky z Prombergerovy nakladatelské činnosti včetně slavných a tehdy u olomouckých obyvatel velmi oblíbených kalendářů. Z Moravského zemského muzea v Brně jsme získali podklady pro zhotovení kopiei skladeb pro klavichord z 18. století, takže lidé uvidí i notový materiál. A jako krásný bonus se nám podařilo oba nástroje rozeznít s hudebníky, kteří se věnují hře na staré nástroje. Návštěvníci skladby zahrané přímo na vystavené nástroje uslyší na výstavě, Věřím, že to bude autentický zážitek.
Jako kurátorka se hudebním nástrojům ve Vlastivědném muzeu v Olomouci věnujete dlouhodobě. Vnímáte je především jako objekty, které vypovídají o vývoji hudby, nebo spíše jako historická svědectví, která odrážejí dobu a lidské osudy?
Obojí je důležité. Hudební nástroje jsou fascinující i z hlediska studia vývoje či typologie. Ale ve chvíli, kdy se k nim podaří dohledat i konkrétní příběhy, třeba právě vazbu na významné olomoucké osobnosti, dostává tento předmět další rozměr. To je pak taková třešnička na dortu. (smích)
Kdybyste měla možnost zahrát si na jeden z těchto dvou nástrojů, který by to byl a proč?
Asi na klavichord, protože jsem v dětství chodila na klavír a klávesové nástroje jsou mi bližší. Ale když jsem slyšela rozeznít kontrabas, musím říct, že to byla neskutečná nádhera. Oba nástroje mají své kouzlo a obrovským bonusem výstavy bude, že je budou moci návštěvníci výstavy nejen vidět na vlastní oči, ale i uslyšet na vlastní uši.
Martina Vysloužilová
Mgr. Veronika Sovková
Absolventka magisterského studia oboru Historie s rozšířenou výukou jazyků na FPF Slezské univerzity v Opavě. Autorka či spoluautorka výstav Žena, žena žena.... (život měšťanské ženy v 19.století), Tajemství muzejních depozitářů, Sága moravských Přemyslovců, Čertovy obrázky aneb podivuhodný svět karet, Dětský svět (dítětem v 19. a 20. století). Kurátorka sbírek Hudební podsbírka, Vlastivěda Šternberk, Zábava a hry, Lékařsko-lékárenská, Móda a textil.
