Snaha vytvořit dopravní prostředek, kterému by k rychlému pohybu stačila lidská síla, prostupuje dějinami člověka od pradávna. Již ve starém Egyptě nacházíme doklad o existenci dopravního prostředku na principu draisiny či kola. Je to rytina na jednom z obelisků v Luxoru či kresba v hrobce faraona Tutanchamona z doby 14. století před n. l. Dalším dokladem je nález skici datované kolem roku 1500, která byla objevena v kodexu Atlanticus, jejíž autorství bývá přisuzováno jednomu z žáků Leonarda da Vinciho (1452 – 1519), který ji zřejmě překresloval podle originálního nákresu nebo přímo modelu. S reálným kolovým dopravním prostředkem se mohli poprvé setkat obyvatelé Paříže koncem 18. století, kdy se objevil přímý předchůdce draisiny – celerifère (rychloběžka). Jednalo se ovšem spíše než o využitelný dopravní prostředek o atrakci či předmět zábavy, protože měla nepohyblivá řidítka a téměř se nedala řídit.

Přelom nastává ve druhém desetiletí 19. století, kdy Karl Drais (1785 – 1851), plným jménem Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn, sestrojil svůj „běhací stroj – Laufmaschine“, který si roku 1818 nechal patentovat. Jednalo se o překvapivě jednoduchý mechanismus složený ze dvou kol zasazených za sebou do dřevěného rámu. Na rozdíl od staršího pokusu Francouze Sivraca s celerifère, byl Draisův běhací stroj opatřen řídítky spojenými s otáčivou vidlicí předního kola. Sedlo bylo připevněno na dřevěném rámu bez jakéhokoli pérování, takže jízda na draisině, jak se rychle začalo vynálezu přezdívat, přinášela i vzhledem ke stavu tehdejších cest značné nepohodlí. Draisiny, které nebyly vybaveny brzdami, představovaly velké nebezpečí i pro chodce – především v zimních měsících jezdci využívali k jízdě kromě nekvalitních silnic i chodníky, a způsobovali tak srážky s kolemjdoucími. To vedlo v mnoha obcích k úřednímu zákazu užívání draisin.

Využití draisiny jako dopravního prostředku mělo jen krátké trvání, protože se v masivnějším měřítku uplatnila pouze ve 20. a 30. letech 19. století. V tomto období byla s největší pravděpodobností vyrobena i draisina uložená ve sbírkách Vlastivědného muzea v Olomouci, a to buď přímo olomouckým podkovářským mistrem Antonem Schigartem, nebo pro něj.