Vinzenz Reimer (* 13. srpna 1868 – † 11. ledna 1938)
Pocházel z Brníčka, vesnice v bezprostředním sousedství Uničova, kde přišel na svět jako nemanželský syn Kateřiny Reimerové. Již v necelých dvou letech se z něj stal sirotek, starost o výchovu proto převzala rodina jeho tety Josefy Springerové, jíž patřil jeden ze statků v Brníčku. V Uničově absolvoval obecnou školu a nižší reálné gymnázium. Ve studiu pokračoval na vyšší reálce nejprve v Olomouci a poté v Brně, kde maturoval. Následně odešel do Vídně na Technickou vojenskou akademii, elitní armádní školu monarchie. V roce 1889 z ní byl vyřazen v hodnosti poručíka.
Specializované vojenské technické vzdělání, jehož se mu dostalo, jej předurčilo k službě u ženistů. Po vzniku pionýrských jednotek v roce 1893 byl přidělen k 11. pionýrskému praporu v Przemyślu. Odtud byl přeložen k 15. pionýrskému praporu v Ptuji, poté byl ustanoven velitelem 8. pionýrského praporu v Krakově. Po reorganizaci pionýrských oddílů k 1. říjnu 1912 byla tato jednotka přetvořena v 1. prapor sapérů a Reimer byl v hodnosti majora jmenován jeho velitelem. Již v roce 1905 se ve Vídni oženil, jeho manželka Therese pocházela z armádní důstojnické rodiny. Dva roky poté se jim narodil syn Vinzenz.
Když vypukla Velká válka, Reimer byl na vlastní žádost na konci roku 1914 přidělen k jednomu z praporů 32. střeleckého pluku z Nowého Sącze, s nímž poté bojoval na ruské frontě. Na počátku roku 1916 byl přeložen k 21. čáslavskému pěšímu pluku, jemuž později dokonce velel. S ním zažil nejtěžší válečné střety na italské frontě, mj. tzv. bitvu na Planině Sedmi obcí v červnu 1917 či tzv. 11. bitvu na Soče v srpnu a září 1917, během níž mu byl udělen Rytířský kříž Leopoldova řádu. Byl nositelem několika dalších vojenských vyznamenání, mj. Řádu železné koruny II. třídy s právem používat dědičný šlechtický titul von Monteviglio. Po rozpadu Rakousko-Uherska na podzim 1918 byl v hodnosti plukovníka penzionován. S rodinou se poté z Vídně přestěhoval do kraje, z něhož pocházel; jeho žena Therese však zanedlouho, v srpnu 1920, zemřela.
V Uničově, jenž byl tehdy výrazně německým městem, se zapojil do místního společenského života. Od počátku byl hlavní postavou tamější šachové stolní společnosti; jako funkcionář se angažoval v uničovském Německém fotbalovém klubu (Deutscher Fußballklub Mährisch-Neustadt), založeném v roce 1922. Byl také protektorem a čestným členem charitativního Kamarádského podpůrného spolku (Kammeradschaftlicher Unterstützungsverein), pečujícího o válečné vysloužilce. Později byl dokonce předsedou dozorčí rady místní Elektrárenské společnosti (Elektrizitäts-Genossenschaft). V roce 1921 začal pracovat v Městském muzeu, jež bylo v Uničově založeno již na počátku 20. století, avšak od let Velké války skomíralo. O dva roky později stál u vzniku Muzejního spolku pro Uničov a okolí (Museumsverein für Mährisch-Neustadt und Umgebung), na nějž poté správa města muzeum převedla. Reimer byl zvolen kustodem muzejních sbírek a tuto funkci vykonával až do své smrti.
Reimerův zájem o nejstarší dějiny Uničova jej postupně přivedl k náhodně získávaným archeologickým nálezům, s nimiž se při své práci v muzeu občas setkával. Domníval se totiž, že mohou pomoci objasnit vznik města na počátku 13. století. Nepochybně právě jeho zásluhou se uničovský Muzejní spolek stal v roce 1924 členem Německé společnosti pro pravěk a ranou dobu dějinnou v Československu (Deutsche Gesellschaft für Vor- und Frühgeschichte in der Tschechoslowakei), spolku sdružujícího především národnostně německé zájemce o prehistorii. A na jaře 1928 byly pod Reimerovým vedením provedeny první terénní výzkumné akce v regionu.
Ještě v roce 1928, po prvních úspěšných výkopech, se Reimer obrátil s žádostí o pomoc na Innocence Ladislava Červinku, nejvýznamnější osobnost tehdejší moravské archeologie, zaměstnaného mj. ve Státním archeologickém ústavu a Státním památkovém úřadu pro Moravu a Slezsko. Ten Reimerovi doporučil jako vhodného spolupracovníka Karla Schirmeisena, tehdy patrně nejpovolanějšího prehistorika německé národnosti na Moravě. Právě pod Schirmeisenovým odborným vedením (a Červinkovou úřední záštitou) začaly na Uničovsku od roku 1929 cílené terénní výzkumy, jež si kladly za cíl přispět k poznání dávné minulosti tohoto kraje. Z každé akce byla pořizována kresebná dokumentace, příležitostně byly zhotovovány také fotografie nálezových situací. Terénních aktivit se od počátku zúčastňovala Maria Manethová, Reimerova pomocnice v muzeu a jedna z prvních žen v moravské archeologii, která mj. laboratorně zpracovávala získané nálezy, jež byly ukládány do muzejní sbírky.
Na přelomu let 1933/1934 se Reimer stal předsedou uničovského Muzejního spolku. Pomyslným vrcholem jeho aktivit byla organizace Týdne vysokých škol (Hochschulwoche), nejvýznamnější společenské akce meziválečného Uničova, která se konala na počátku července 1936. Do města se tehdy sjela německá elita humanitních věd ze střední Evropy. Kromě přednášek byly na programu valné hromady řady spolků (včetně německé prehistorické Společnosti), nechyběla ani exkurze, jež vedla na výzkum pohřebiště kultury lužických popelnicových polí na Benkovském kopci u Uničova, který tehdy probíhal.
Uničovsko vděčí Vinzenzi Reimerovi bezesporu za počátky svého archeologického poznávání. Muzejní spolek pro Uničov a okolí, pod jehož organizační záštitou terénní výzkumy probíhaly, byl přitom konstituován jako nadnárodní a na terénních akcích se podíleli nejen místní Němci, ale také čeští starousedlíci. Ostatně když Vinzenz Reimer v lednu 1938 zemřel, české noviny Litovelský, šternberský a uničovský kraj, jež vycházely v sousední Litovli, přinesly obsáhlý nekrolog zakončený těmito větami: „V plukovníkovi Reimrovi odchází nejen dobrý vlastivědný musejní pracovník, ale i dobrý člověk, který byl oblíben pro své chování a vystupování i v českých kruzích. Jeho výrazné osobnosti a jeho práce nebude na Uničovsku zapomenuto! Budiž mu země lehkou!“
Reimerovou smrtí výzkumy na Uničovsku neskončily. Převzala je Maria Manethová, která v nich poté pokračovala až do roku 1945.
