Postavy archeologie Olomouckého kraje

Jindřich Wankel (* 15. července 1821 – † 6. dubna 1897)

Třebaže je považován za otce moravské archeologie, pocházel z Prahy z německo-české rodiny zemského úředníka. Univerzitní studium lékařství v české metropoli úspěšně završil v roce 1847. Vzdělání, jehož se mu dostalo, bylo vedeno v němčině, avšak Wankel se již během studentských let vnitřně přiklonil k slovanskému češství. Fakt, že až do konce života měl značné problémy se spisovnou češtinou, nebyl podstatný. Směrodatné bylo okouzlení kulturou konkrétního národa.

V červnu 1848 se zapojil do revolučních bouří v Praze, při nichž se podílel na ošetřování raněných bojovníků-povstalců. V roce 1849 odešel na Moravu a usadil se na salmovském panství v Blansku, kde se v roce 1851 oženil s Eliškou Šímovou. Její cesta k češství byla obdobně spletitá, avšak jejich čtyřem dcerám, které přežily kritická dětská léta (Vlastě, Karle, Lucii a Marii Magdaleně), se již dostalo vzdělání v češtině.

Wanklova cesta k archeologii nebyla přímočará. Jeho průkopnická výzkumná činnost v Moravském krasu se totiž takřka dvě desítky let koncentrovala na průzkum jeskyní z přírodovědného hlediska. Soukromá sbírka, kterou v září 1854 zpřístupnil v Blansku veřejnosti, byla ostatně přírodovědecká. Wankel byl také od 50. let 19. století členem přírodovědných spolků a institucí, jejichž působnost přesahovala hranice Moravy – v květnu 1855 vstoupil do Přírodovědného spolku „Lotos“ (Naturhistorischer Verein „Lotos“), v říjnu 1855 se stal korespondentem vídeňského c. k. Říšského geologického ústavu (k. k. Geologische Reichsanstalt) a v roce 1856 byl jmenován řádným členem c. k. Zoologicko-botanické společnosti ve Vídni (k. k. Zoologisch-botanische

Gesellschaft in Wien); angažoval se rovněž ve Wernerově spolku pro geologický průzkum Moravy a Slezska (Werner-Verein zur geologischen Durchforschung Mährens und Schlesiens).

Podnětem k cílenému zájmu o prehistorii se pro Wankla stala návštěva Světové výstavy umění a průmyslu (Exposition universelle dʼart et dʼindustrie) v Paříži v roce 1867, kde spatřil artefakty zhotovené člověkem, jež byly objeveny ve francouzských jeskyních – kamennou štípanou industrii z paleolitu, nejstarší epochy lidských dějin. Cílené pátrání po obdobných dokladech lidské činnosti v jeskyních Moravského krasu, jež začalo v první polovině roku 1868, bylo zanedlouho korunováno úspěchem. Archeologie se právě tehdy stala pro Wankla novou životní vášní. O jeho přerodu z přírodovědce v prehistorika svědčí ostatně vstup do nově založené Antropologické společnosti ve Vídni (Anthropologische Gesellschaft in Wien) v roce 1870, v následujícím desetiletí se stal členem Německé společnosti pro antropologii, etnologii a prehistorii (Deutsche Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte) v Mohuči a Moskevské archeologické společnosti (Moskovskoje archeologičeskoje obščestvo).

Na přelomu let 1882 a 1883 Wankel odešel do penze a svoji archeologickou sbírku prodal do Vídně. V červnu 1883 se přestěhoval za dcerou Vlastou a jejím manželem Janem Havelkou do Olomouce, kde se okamžitě zapojil do konstituování Muzejního spolku olomuckého (po dvou letech transformovaného ve Vlastenecký spolek muzejní v Olomouci) a muzea, které tento spolek spravoval. Byl zvolen prvním kustodem muzejních sbírek, spolku vtiskl jasnou programovou náplň a jeho činnost výrazně zaměřil na prehistorii. Wanklovým cílem bylo vybudování zemského archeologického muzea pro Moravu, avšak tato idea dostala těžkou ránu v roce 1888 založením Muzejního spolku v Brně, konstituovaného zčásti v opozici vůči olomouckému spolku.

Role olomouckého spolkového muzea při záchraně nálezů v regionu byla nezastupitelná. Jen díky jeho existenci se podařilo již před koncem roku 1883 získat do muzejních sbírek depot-poklad bronzových nádob z 6. století př. Kr. z Nákla, objevený náhodně na počátku prosince. Na počátku roku 1884 podnikli Olomoučtí pod Wanklovým vedením první výkopy – v Seničce, Cholině a Nákle, v létě 1884 začali prokopávat mohyly v okolí Jarohněvic na Záhoří a jejich aktivity se postupně rozšířily na celou střední Moravu.

Wankel získal již v průběhu 70. let 19. století v archeologickém světě značnou proslulost, jež pramenila především z interpretačně zajímavých objevů. Podstatná byla ale také jeho schopnost (sebe)prezentace na mezinárodním fóru. Pravidelně se zúčastňoval antropologicko-archeologických kongresů a sjezdů (např. v Kyjevě 1874, Štýrském Hradci 1875, Kazani 1877, Kostnici 1877, Petrohradě a Moskvě 1879, Oděse 1884, Štětíně 1886 či Norimberku 1887), nálezy ze své sbírky zapůjčoval na významné výstavy (poprvé na Světovou výstavu ve Vídni v roce 1873) a udržoval korespondenci se špičkami tehdejší vědy, jež se zčásti týkala právě jeho spektakulárních nálezů. Epochální objev z doby halštatské v jeskyni Býčí skále v roce 1872, jenž je s Wanklem nedomyslitelně spojen, byl jen jedním z nich.

Na přelomu let 1883 a 1884 byl Wankel jmenován korespondentem vídeňské c. k. Ústřední komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek (k. k. Zentral-Kommission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale). Po necelých dvou letech byl při reorganizaci její I. (prehistorické) sekce ustaven konzervátorem pro střední a severní Moravu, čímž se zapojil do oficiálního systému tehdejší památkové péče. V této funkci setrval až do roku 1893, kdy na ni ze zdravotních důvodů rezignoval.

Charakteristickým rysem Wanklova působení v Olomouci bylo úsilí prokázat slavnou minulost a dávnověkost slovanské kultury. Wankel a jeho přátelé z olomouckého muzejního spolku totiž spatřovali zcela nekriticky v takřka každé prehistorické památce stopu po Slovanech či jejich přímých předcích, kteří podle jejich názoru sídlili na Moravě odjakživa. V 80. letech 19. století však tyto představy působily již značně nepatřičně. To samé ostatně platí také o snahách hledat paralely mezi výzdobou pravěkých artefaktů a ornamentací používanou v lidové kultuře na Moravě 19. století, jež měly prokazovat kontinuitu idejí a podporovat autochtonistické teze. Po právu se již tehdy setkaly s kritikou také v národnostně českém prostředí.

Dodejme, že Wanklovým nejznámějším spisem jsou bezesporu Bilder aus der mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit (1882), jež se své české verze (Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti) dočkaly teprve v 80. letech 20. století. Je ironií osudu, že právě tato kniha se z Wanklových prací výrazně vymyká. Jeho archeologické texty v odborných časopisech mají totiž zpravidla přísně odborný ráz a soustřeďují se na popis artefaktů či nálezových situací, zatímco Bilder byly cíleně koncipovány jako naučný cestopis, historicko-vlastivědný průvodce Moravským krasem.